Petra Crhák ještě před pár lety řídila transformační projekty v korporacích. Dnes pomáhá lidem měnit svět kolem sebe v rolích koučky, mentorky a supervizorky. Koučink vnímá jako propojený, živý přístup každodenního života a věří, že rozvoj nemusí bolet, že změna může být přirozená a že i v chaosu se dá žít s lehkostí. V rozhovoru mluví i o tom, co pro ni znamená být „šťastnou mámou“ a jak hledá rovnováhu mezi profesí a rodinou.
První kroky a uvědomění
Mohla byste přiblížit, jaká byla Vaše cesta a co Vás přivedlo ke koučinku, mentoringu a supervizi?
Už na vysoké škole mě přitahovalo zlepšování procesů (třeba má oblíbená Teorie front, kdy jsem zpracovala návrh vylepšení vydávání obědů ve školní menze, smích). Hledat, jak věci fungují a jak by mohly fungovat líp. Tento dar, nebo spíš prokletí, mám dodnes. Kam přijdu, třeba do čekárny, tak už mi běží hlavou, jak bych minimalizovala čekání a zlepšila službu, nebo aspoň pocit z ní.
V roce 2008 jsem se stala schválenou konzultantkou pro CzechInvest, a to mě zavedlo do různých firem, včetně těch výrobních ve Vítkovicích. Jako mladá, v sáčku a s kabelkou, a najednou jsem stála mezi svářeči, kteří mi říkali: „Paninko, na nic nešlapejte, to může být horké.“ A já si říkala, co já tady budu radit lidem, kteří v tom dělají třicet, čtyřicet let?
Uvědomila jsem si, že moje role není radit, ale klást otázky, které rozhýbou myšlení. Právě tehdy mě zaujala kniha o koučování. Řekla jsem si: „Aha tak koučink je o ptaní se. Vždyť to je jednoduché, to umí přece každý, ne? A to byl můj největší omyl, protože koučování není jen o otázkách, ale o naslouchání, důvěře, vytvořeném prostoru a hluboké práci s člověkem.
Rozhodující momenty přišly postupně. Jeden v době, kdy jsem vedla tým ve společnosti Tieto, kde jsem se jako manažerka přihlásila do koučovacího výcviku. Odcházela jsem s tím, že ten největší posun se stal ve mně a uvědomila jsem si, jak moc jsem byla v jednom kole. Všechno jsem táhla, organizovala, zapisovala, přebírala úkoly, které nikdo nechtěl, doslova jsem byla „rozlétaná“. A právě díky koučovacímu výcviku, který byl právě sebezkušenostní, jsem se zastavila a začala věci u sebe měnit. Vyzkoušela jsem nové přístupy. A hádejte, co? Fungovalo mi to!
„Hlavně jsem si musela dovolit nestihnout všechno. Přijmout, že den není závod, ale série vln.“
A tehdy jsem si řekla, když tohle pomohlo mně, může to zafungovat i ostatním. A tak jsem se rozhodla vydat na cestu koučování, později i supervize a mentoringu.
Když tlak přeroste hranice – síla rozhodnutí odejít
V každém silném příběhu jsou momenty krize nebo odporu. Zažila jste ve svém životě situaci, kdy to nebylo jednoduché – a jak jste ji překonala?
Rozhodně a nebyla to jen jedna situace. Náročné chvíle přicházely v různých etapách, jak v profesním, tak osobním životě. Jednu z nejvýraznějších vnímám, kdy jsem vedla rozsáhlý transformační program v mezinárodní firmě. Šlo o projekt, který měl změnit způsob fungování organizace o více než 20 tisících lidech. Zasahoval hluboko do struktury, měnil role, některé pozice zanikaly, jiné vznikaly.
Vedla jsem tým devíti samostatných projektových streamů a připravovali jsme se měsíce. Každý krok jsme plánovali s maximální pečlivostí a zodpovědností. Ale čím víc se blížilo spuštění, tím větší byl tlak. V jednu chvíli dokonce padlo rozhodnutí, že ředitelé jednotlivých divizí budou reportovat přímo mně. Což byla změna, kterou ne každý přijal s pochopením.
Začátek se stále odkládal, posouval, měnilo se zadaní a najednou se vytrácela původní vize a smysl. V určité chvíli jsem si uvědomila, že cesta, kterou se projekt ubíral, pro mě ztrácí smysl. Nevěděla jsem, co bych do toho mohla ještě přinést, jaká je má přidaná hodnota. Cítila jsem, že už to dál lidsky nezvládnu. Byl to složitý mix pracovního tlaku, politických her, mezinárodních kulturních rozdílů. A já tehdy udělala těžké rozhodnutí: odejít.
Rezignovala jsem s vědomím, že to může znamenat konec mé pozice. A právě tehdy přišlo něco nečekaného, během několika týdnů mi přišlo několik různých nabídek z jiných částí firmy. Lidé ocenili, že jsem zůstala věrná sama sobě a co oni cítili, já pojmenovala.
Chyby jako učitelé života
S rozhodnutími často přichází chyby. Co vás naučily? Je nějaká, která vás posunula nejvíc?
Chyb a omylů mám za sebou hodně a zpětně jsem za ně vděčná. Nejvíc mě naučily situace spojené s lidmi. V projektovém managementu hodně záleží na tom, s kým pracujete. Někdy jsem měla možnost vybírat si tým, jindy ne. A i když jsme dělali důkladná výběrová řízení, ptali se správně a spoléhali na intuici, stalo se, že dva z deseti nebyli tou správnou volbou.
A to bych chtěla říct všem, kdo si myslí, že dobrý tým je jen otázka štěstí. Není. Za každým fungujícím týmem je spousta hledání, zkoušení, i zklamání. A někdy to prostě neklapne a ne proto, že by někdo selhal, ale protože se jako lidé vyvíjíme různými směry.
Podobné jako projekty je to u mě i se vztahy. Dělala jsem rozhodnutí, která zpětně nevedla tam, kam jsem tajně doufala. Ale vždycky jsem v tu chvíli jednala podle toho, co jsem považovala za nejlepší. Proto dnes vlastně nerada používám slovo „chyba“. Nejde o chyby, jde o zkušenosti, mé životní zkušenosti, které mě formovaly v člověka, kterým jsem dnes.
Díky nim lépe poznám, co do života nebo týmu chci a co si naopak držím dál od těla. Pamatuju si třeba chvíli z práce v rádiu, kdy kolegyně „vyšplhala po mých zádech“. Tehdy jsem si říkala: „To byla chyba, že jsem ji přibrala do týmu“. Ale dnes? Jsem za to vděčná. Pomohlo mi to poznat svoje hranice. A právě z těchto situací čerpám i dnes v životě, v práci, i v koučování.
Rovnováha mezi profesí a mateřstvím
Na vašem webu jste se popsala jako „šťastná máma“. Jak jste toho dosáhla?
Do třiceti jsem work-life balance neřešila. Cestovala jsem, pracovala naplno, chtěla něco dokázat. Severská kultura mě naučila vážit si rovnováhy a chránit si čas pro sebe, pro rodinu i pro to, co mi dává energii. Přesto jsem dvakrát balancovala na hraně vyhoření. Pomohlo mi oddělit práci a volno, třeba vypnutím pracovního telefonu po páté, večerními aktivitami jen pro sebe, jako je keramika, jóga nebo squash, nebo tím, že odchod z kanceláře představoval jasný přechod mezi rolemi.
Dnes je to složitější. Jsem freelancerka a máma, moje dny jsou rozfázované podle školky. Brzy ráno trochu práce, pak školka, dopoledne klienti, workshopy, školení, odpoledne čas se synem, večer se často k práci vracím. Trvalo mi, než jsem se v tom naučila pohybovat. Dlouho jsem měla pocit, že musím všechno stíhat. Chvíli mi trvalo, než jsem si na ten rytmus zvykla. A hlavně jsem si musela dovolit nestihnout všechno. Přijmout, že den není závod, ale série vln, že si mohu věci rozdělit a dodělat je „po večerní pohádce“.
Ředitelka Asociace integrativních koučů – práce, která má smysl
Letos jste se stala ředitelkou Asociace integrativních koučů. Jak tuto novou roli vnímáte?
Je to pro mě srdeční záležitost. Asociace integrativních koučů (AIK) je komunita lidí, kteří věří v hloubku, propojenost a smysluplnost koučování. Právě proto má pro mě tahle role takový význam. Je dobrovolnickáa všichni ji děláme ve svém volném čase, protože věříme v hloubku koučování a chceme.
„Uvědomila jsem si, že moje role není radit, ale klást otázky, které rozhýbou myšlení.“
Svou roli jsem přijala i se závazkem, že komunitě a členům nabídneme aktivity a prostor být aktivní součástí komunity. A abych si v tom udržela rytmus a prostor, zavedla jsem si nový rituál, kdy každé pondělní dopoledne mám vyhrazené jen na práci pro asociaci. Věnuji se schvalování nových členů, vyhledávání příležitostí, komunikaci s partnery, aktualizacím webu, strategickému směřování a osobní poznávání AIK členů.
Životní motto: Protože život je skvělý
Máte životní moto nebo princip, kterým se řídíte?
V různých obdobích jsem měla různá motta. Jako manažerka jsem říkala klientům: „Neslibuji vám projekt bez problémů. Slibuji, že je budu řešit proaktivně.“ Dnes je moje motto jednodušší a možná i hlubší: „Protože život je skvělý.“ Proč dělat věci s úsměvem, proč se stále učit, proč poznávat sama sebe, proč se potkávat s lidmi, proč koučovat? Protože můžeme.
Říkám to s velkou pokorou. Jsem teď v životní fázi, kdy si chci vědomě vybírat projekty a spolupráce, které dávají smysl. Pracovat tam, kde vím, že mohu být užitečná a kde mě to těší. Právě proto spolupracuji třeba s Asociací integrativních koučů, klienty a kouči z celé Evropy, malými i většími firmami nejen v MSK a jsem moc ráda, že mohu jít část jejich zajímavé životní cesty s nimi.
Podcast jako prostor pro inspiraci a sdílení
Co vás v současnosti naplňuje nejvíc?
Momentálně mám obrovskou radost ze svého podcastu Petra Crhák Talks. Baví mě, kam se posunul a že s ním rostu i já. Když jsem začínala, měla jsem strach z techniky, z toho, jestli budu znít přirozeně, jestli to bude někoho bavit. A dnes? Stále se učím, zlepšuji, a hlavně mě to pořád nesmírně baví.
Podcast děláme v malém dvoučlenném týmu, který mi pomáhá s přípravou a střihem. Bez sponzorů, bez velké produkce prostě srdcem. Otevírám v něm témata, která se mě osobně dotýkají a zvu si hosty, kteří mě inspirují svým pohledem na život, odvahou nebo autentičností.
Pro mě je to vlastně taková forma terapie a prostor, kde můžu nahlas přemýšlet a sdílet. A když mi někdo napíše, že mu některá epizoda pomohla nebo ho inspirovala, mám pocit, že to celé má hluboký smysl. Dnes už mám přes 100 posluchačů!
A stále si říkám: „Když to pomůže, byť jen jednomu člověku, třeba mu to zlepší den, inspiruje ho to k rozhodnutí něco změnit nebo zkusit znovu, tak to mělo smysl.“
Kdo jsou vaši klienti a jak s nimi pracujete?
Vaše práce zní jako poslání. Přesto, koho vlastně koučujete nejčastěji? Kdo jsou vaši klienti?
Když jsem začínala na volné noze, kamarádka se mě jednou zeptala: „Petro, kdo je vlastně tvůj ideální klient?“ A já tehdy neuměla odpovědět. Měla jsem pocit, že koučink je pro každého. Dnes už vím, že to tak úplně není.
Nejčastěji za mnou přicházejí lidé, kteří chtějí něco změnit, a hlavně to chtějí oni sami. Nepřicházejí proto, že by „měli“ nebo že je někdo poslal. Jsou to převážně manažeři a manažerky, lidé z byznysového prostředí, kteří hledají nové cesty, jak vést, jak lépe zvládat tlak, jak si znovu ujasnit směr.
Přicházejí často právě proto, že v tom tlaku zůstali sami. Znají očekávání shora, slyší stížnosti zdola, mají klienta, obchod, sociální sítě a jsou sevřeni mezi několika mlýnskými kameny.
A tak přicházejí na mou „Koučovací půdičku“ – na bezpečné místo, kde se mohou nahlas vyjádřit. Jde o řízený rozhovor, kde nejsou souzeni, kde se s nimi mluví jako s lidmi. Někdy si potřebují postěžovat, někdy poplakat, někdy si ujasnit další krok. A já jsem tam pro ně bez hodnocení, ale jako průvodce, který je podporuje v jejich životní cestě.
Týmová práce a koučování skupin
Pracujete pouze s jednotlivci, nebo i s týmy?
Pracuji jak s jednotlivci, tak s týmy. Spolupracuji s firmami, které vnímají koučink a mentoring jako součást rozvoje. Skupinová práce je specifická. Často pomáhá otevřít témata, která se v týmu dlouho přehlížela. V bezpečném prostoru lze pojmenovat i skryté napětí či toxické chování a tím otevřít cestu ke změně v týmu i firmě.
Takových setkání probíhá i několik do měsíce a často se v nich řeší témata, která nejsou na první pohled zřejmá, třeba napětí v týmu, které si nikdo netroufne otevřeně pojmenovat, ale všichni ho cítí. Pamatuji si například jeden tým, kde jsme společně objevili toxické, manipulativní chování jednoho člena. Bylo tam dlouho, ale nikdo to neřekl nahlas. Až v bezpečném prostoru, který koučink nabízí, se to podařilo pojmenovat a tím se otevřela cesta ke změně.
Nové trendy v koučování a posun klientů
Liší se přístup mezi individuálním a skupinovým koučinkem?
Ano, liší a poměrně výrazně. Základní principy, jako jsou důvěra, bezpečný prostor a práce s otázkami, zůstávají stejné. Ale u skupinového koučinku vstupuje do hry ještě jeden důležitý prvek a to je: týmová dynamika.
Ve skupině sleduji nejen jednotlivce, ale i to, jak spolu komunikují, jak reagují neverbálně, kde vzniká napětí nebo naopak energie. Snažím se dát prostor všem, i těm tišším hlasům. Vnímám jemné signály, které často prozradí víc než slova.
A když přijde ke konfliktu, nezasahuji silou. Zůstávám v roli facilitátora, tedy nestranného průvodce, který pomáhá stranám slyšet se navzájem a hledat cestu k porozumění.
Zjistila jsem, že když se podíváme opravdu hluboko, často najdeme společného jmenovatele našeho chování: strach. Může být skrytý za různými projevy: někdo křičí, jiný se stáhne, další je přehnaně aktivní. Ale ve výsledku je to často strach: o sebe, o vztahy, o to, že ztratí kontrolu, místo, smysl, někdy i životní rovnováhu.
A právě v okamžiku, kdy tohle můžeme bezpečně a bez odsudků pojmenovat, začíná skutečná práce.
Vnímáte v poslední době nějaký posun v tématech, které chtějí lidé v koučinku řešit?
Ano, vnímám velký posun. Klienti dnes často přicházejí už dobře informovaní, mají načteno spoustu sebe-rozvojových knih, absolvovali kurzy, znají techniky. Ale přesto říkají: „Všechno to znám, ale stejně to nefunguje.“ A to je moment, kdy se dostáváme k hlubším otázkám.
Zajímavý trend je i přibývající počet mladých lidí – do třiceti let – kteří jsou navenek úspěšní, ale uvnitř řeší krizi smyslu nebo identity. Společně hledáme zpomalení, zdroje, zakotvení nebo stabilitu.
Koučink, mentoring, supervize – tři cesty k rozvoji
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi koučinkem, mentoringem a supervizí? A co byste doporučila jednotlivcům či firmám?
Jde o tři různé přístupy k rozvoji a každý má své místo a čas. Koučink, mentoring a supervize jsou tři odlišné přístupy k rozvoji a každý se hodí pro jinou situaci.
Koučink je rozhovor, kde kouč nedává rady, nesoudí, ale klade otázky, naslouchá a vytváří prostor pro vlastní uvědomění. Jde o strukturovaný rozhovor, při kterém kouč klade otázky, naslouchá a vytváří bezpečný prostor, kde si klient může ujasnit své cíle, směřování i vnitřní motivaci. Je ideální pro jednotlivce, kteří jsou připraveni na změnu a chtějí růst.
„Ráda používám tzv. ‘semaforovou techniku‘: červená znamená ‚tak to nikdy dělat nebudu‘, oranžová ‚vezmu si z toho něco a upravím si to pro mé potřeby‘, zelená ‚tohle mi sedí, chci to dělat takto‘.“
U firem ale doporučuji postupovat systematicky. Pokud se v týmu objeví problém, není nejlepší začít rovnou koučinkem. V první fázi je často vhodnější oslovit mentora, konzultanta nebo facilitátora, kteří pomohou situaci zmapovat a pojmenovat.
Mentoring staví na sdílení zkušeností, kdy mentor radí, dává příklady a pomáhá najít cestu na základě vlastních zkušeností. Ráda používám tzv. “semaforovou techniku“: červená znamená „tak to nikdy dělat nebudu“, oranžová „vezmu si z toho něco a upravím si to pro mé potřeby“, zelená „tohle mi sedí, chci to dělat takto“.
Na přechodu mezi mentoringem a koučinkem dobře funguje sparring partnering, tedy kombinace obou přístupů, která se často využívaná u manažerů, kteří potřebují podporu, ale zároveň prostor pro vlastní úvahy a růst.
Supervize je specifická forma podpory mezi profesionály, například mezi dvěma kouči. Jeden přináší situaci ze své praxe, druhý mu pomáhá ho reflektovat, dívat se na něj z různých úhlů. Je to nástroj profesního zrání a sebereflexe a ideálně by měla probíhat čtyřikrát ročně. A nejde jen o koučink, supervize je velmi cenný nástroj i pro business.
Firmám doporučuji začít rozhovorem, který pomůže zmapovat a vyjasnit si aktuální situaci. Následuje fáze mentoringu či konzultace, kde hledáme směr a možnosti. A teprve poté přichází koučink nebo sparring partnering, což je skvělý prostor pro růst, změnu a nové pohledy.
Do hloubky podobné pojmy a principy rozebírám ve svých online kurzech na platformě Excellent Coach, které doporučuji každému, kdo se chce v koučinku rozvíjet.
Překážky na cestě rozvoje a jak je překonat
Jaké jsou nejčastější překážky při rozvoji lidí?
Jednou z největších překážek je očekávání rychlých řešení. Mnoho lidí přijde s tím, že chtějí radu, návod, postup. A pak zjistí, že změna je vlastně na nich, že neexistuje univerzální recept, že musejí začít u sebe a že se u toho „zapotí“ a musí přijmout plnou zodpovědnost za svůj život a rozvoj. A to bývá nepříjemné zjištění a překvapení.
Někteří lidé zažijí vnitřní odpor a koučink ukončí. Jiní přicházejí z jiných důvodů než vlastního přesvědčení, třeba proto, že je poslala firma, nebo kvůli vlastnímu egu. Jenže pro smysluplnou změnu je klíčové, aby motivace vycházela zevnitř.
Občas se ve firmách stává, že mě vedení osloví se zadáním typu: „Prosím vás, pokoučujte ho, ať lépe prezentuje. Ať je komunikativnější, oblíbenější…“ Jako by kouč měl člověka „opravit“. Jenže ten zaměstnanec často ani neví, proč na koučink přichází. Chybí vnitřní zakotvení, chybí mu kontext.
V takových případech by měl předcházet přímý rozhovor, mentoring či vzdělávání. Koučink je podle mě až další fází, kdy už člověk ví, co hledá, a je připraven jít do hloubky.
V kvalitním koučování nejde o rady ani recepty. Kouč pomáhá objevit odpovědi, které už v sobě máme. Například v Ericksonovském koučovacím přístupu se říká, že všechny potřebné zdroje máme uvnitř sebe. Kouč má úlohu tyto zdroje pomoci objevit, nasvítit a dostat je na povrch ve chvíli, kdy je klient je schopen vnímat. Každý sám o sobě je největším odborníkem na svůj vlastní život. Kouč není expert na klientův život, ale podporuje klienta podívat se na věci z jiného úhlu.
Regulace koučovací profese a kvalita koučů
Myslíte si, že by měla být profese kouče nějak více regulována?
Ano, určitá regulace dává smysl. Koučink je práce s lidmi a vyžaduje odpovědnost. V Česku se nyní připravují pravidla podobně jako u realitních makléřů či finančních poradců. Klade se důraz na vzdělání, certifikaci a kvalitu. Cílem není nikoho omezovat, ale chránit klienty a nastavit jasné standardy.
Jak poznat kvalitního kouče
Doporučila byste něco, jak si ověřit kvalitu kouče?
Určitě. Doporučuji se zeptat, v jaké je kouč profesní asociaci. Ideální je, pokud je členem jedné z těchto tří: Asociace integrativních koučů (AIK), ICF nebo EMCC, všechny mají jasná kritéria na vzdělání, praxi i koučovací kompetence a etiku.
Dále doporučuji zjistit, zda má kouč supervizora, tedy odborníka, se kterým pravidelně reflektuje svou koučovací praxi. To je dnes považováno za standard kvality.
Nové metody a trendy v seberozvoji
Existuje dneska nějaký nový trend, metoda nebo nástroj, který považujete za klíčový pro osobní nebo profesní růst?
Trendů je dneska opravu mnoho, ale za klíčové považuji dobře zvládnuté klasické koučovací techniky, jako GROW nebo CLEAR. Nové trendy se často vracejí a potvrzují klasické základy, např. Jungovu teorii nebo psychometrické metody.
Dnes vidím jako výrazné trendy například koučování v přírodě, práci s emocemi nebo tzv. „gut brain přístup“ – tedy propojování těla a mysli. To všechno jsou skvělé nadstavby.
A právě díky nim se koučování posouvá z čistě racionální roviny do hlubšího porozumění tomu, kdo jsme a co skutečně potřebujeme. Pokud vás zajímá, kam se seberozvoj ubírá a jak může podpořit i vás, přijďte na některý z mých workshopů a zažijte to na vlastní kůži. Třeba právě tam objevíte nový zdroj energie, nadhledu a vnitřního klidu.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor je součástí speciálního magazínu POSITIV Woman.
Petra Crhák začínala jako konzultantka s akreditací pro CzechInvest, později vedla mezinárodní projekty a rozsáhlé transformační programy v korporacích ve Skandinávii. Dnes působí jako koučka, mentorka a supervizorka provázející kouče, leadery i manažery na cestě osobního i profesního růstu. Je ředitelkou Asociace integrativních koučů (AIK) a zakladatelkou online platformy Excellent Coach, podporuje vědomý rozvoj koučů a kultivaci koučovacího prostředí.
