Ochota pomáhat lidem nechybí. Přesto pravidelných dárců krve ubývá. Ne kvůli nezájmu, ale kvůli tempu dnešní doby. Darování krve se totiž musí vejít do života – a právě to je dnes čím dál těžší. Zdravotnictví tak hledá cesty, jak pomoc přiblížit realitě současné generace.
„Krev je nejvzácnější tekutina na světě. Bez ní to nejde.“
Krev nejde vyrobit. A skladovat ji nejde dlouho
V době, kdy umělá inteligence zvládá psát texty, analyzovat data a řídit výrobu, zůstává jedna věc překvapivě „analogová“. Krev. Zní to banálně, ale stále platí, že krev a její složky se nedají plnohodnotně nahradit synteticky. Pokud pacient po operaci krvácí, pokud dojde k úrazu, nebo když tělo po onkologické léčbě nestíhá vytvářet vlastní krvinky, pomáhá jen jediné: krev od jiného člověka.
„Krev zatím nejde nahradit,“ říká MUDr. Lukáš Stejskal, primář hematologicko-transfuzního oddělení Slezské nemocnice v Opavě. A připomíná další klíčový fakt: červené krvinky mají omezenou životnost i mimo tělo. „Červené krvinky se nedají skladovat – drží jenom tak šest týdnů.“ To znamená, že transfuzní systém není o jednorázových vlnách solidarity, ale o pravidelnosti.
Problém není v solidaritě. Je v realitě každodennosti
Když se koná sbírka, benefice nebo dobrovolnická akce, lidé často přijdou. Je to společenské, viditelné, sdílené. Darování krve je naopak tiché. Probíhá v nemocnici, vyžaduje čas, někdy i překonání strachu. A hlavně: nejde to „odklikat“ mezi schůzkami.
V praxi tak vzniká paradox. Dobrovolníků na jednorázovou událost umíme sehnat dost, ale pravidelných dárců krve ubývá. Ne proto, že by lidé nebyli ochotní pomáhat, ale protože pomoc musí zapadnout do jejich života. Kdo pracuje na směny, má malé děti, dojíždí nebo žije ve vysokém tempu, často si řekne: někdy příště.
„Červené krvinky se nedají skladovat – drží jenom tak šest týdnů.“
Strach a bariéry? Pomáhá jít ve dvou. Nebo v partě
Zajímavé je, že největší překážkou často nebývá zdravotní stav, ale psychika. Lidé se bojí jehly, omdlení, nebo toho, že „to nezvládnou“. A přitom zkušenost většiny dárců je opačná: jde o krátký úkon, který se dá zvládnout bez dramat.
„Zkus to aspoň jednou. A nechoď sám. Vem s sebou kamarády,“ říká Stejskal. A dodává, že právě skupina dokáže změnit celý zážitek: místo individuálního stresu vznikne společná věc, podobná malému team-buildingu. V prostředí, které je přátelské a srozumitelné, to může být pro spoustu lidí rozdíl mezi „nikdy“ a „jasně, půjdu“.
Moderní dárcovství: když se dobrý skutek propojí s pohodou
Pokud má darování krve v příštích letech obstát, musí se víc přiblížit lidem. Ne změnou smyslu, ale změnou formy. Vznikají proto akce, které darování posouvají do prostředí, kde se lidé cítí dobře, a kde se z něj nestává „návštěva nemocnice“, ale normální součást dne.
Jedním z takových příkladů je mobilní odběrový den, který se uskuteční 23. února 2026 v Horském hotelu Sepetná na Ostravici ve spolupráci s Krevním centrem FN Ostrava. Akce propojuje odběr krve s přirozeným benefitem: brunch pro dárce, vstup do relaxcentra a možnost strávit den v Beskydech. Symbolicky se do darování zapojí i zástupci složek integrovaného záchranného systému – hasiči, vojáci a policisté.
Nejde o „zábavu kolem krve“. Jde o způsob, jak odstranit bariéry, kvůli nimž lidé pomoc odkládají.
„Zkus to aspoň jednou. A nechoď sám. Vem s sebou kamarády.“
Dárci stárnou. A mladí nepřebírají štafetu
Česká republika měla dlouho výhodu silné dárcovské generace. V devadesátých letech, po revoluci, vznikla vlna dárcovství, na které transfuzní stanice roky stavěly. Jenže tahle skupina dnes stárne.
„Problém je, že to byla generace, která teď začíná být ve věku padesát plus. Přibývají onemocnění a časem sami mohou krev potřebovat,“ upozorňuje Stejskal. A právě tady se láme budoucnost: bez nové generace dárců nebude možné držet systém v rovnováze.
To je možná nejdůležitější bod celého tématu. Darování krve není jen osobní dobrý skutek. Je to forma občanské infrastruktury. Něco, co funguje jen tehdy, když se o to lidé průběžně starají.
Plazma je „vidět víc“. Krev ale chybí akutně
Do veřejného prostoru se často dostává darování plazmy. Je dostupnější, někde i finančně motivované, a plazmu lze zamrazit a využít později. Jenže nemocnice ve vypjatých chvílích potřebují hlavně krev a krevní složky pro akutní péči.
Stejskal v podcastu popisuje rozdíl přímo: plazma se dá zpracovat do léků, zatímco krevní transfúze pomáhá okamžitě – po úrazech, operacích, při komplikacích nebo u pacientů, kterým kostní dřeň dočasně neprodukuje dostatek krvinek. Právě proto je důležitá dostupnost dárců, kteří chodí darovat celou krev.
Co z toho plyne
Darování krve není téma, které by potřebovalo moralizovat. Je spíš potřeba mu dát správný kontext. Krev se nedá vyrobit, nedá se dlouho skladovat a bez dárců se moderní léčba neobejde. A pokud platí, že „stačí zachránit jednoho člověka“, pak je darování krve jednou z mála věcí, kde to jde opravdu jednoduše.
„Krev je nejvzácnější tekutina na světě. Bez ní to nejde,“ shrnuje MUDr. Lukáš Stejskal. A v jedné větě vystihuje pointu, kterou si české zdravotnictví musí udržet i do budoucna: potřebujeme, aby se z darování krve stal běžný návyk – ne výjimečný hrdinský čin.
5 faktů, které vás o darování krve možná překvapí
1. Krev zatím nejde nahradit ničím umělým
Každá transfúze pochází od konkrétního člověka. Právě proto je dárcovství nenahraditelnou součástí moderní zdravotní péče.
2. Červené krvinky mají omezenou životnost
Po odběru vydrží maximálně šest týdnů. Systém tak nemůže fungovat nárazově, protože potřebuje pravidelné dárce po celý rok.
3. Darovat krev může většina zdravých lidí
Základními podmínkami jsou dobrý zdravotní stav, věk 18–65 let a hmotnost alespoň 50 kg. O všem ostatním rozhoduje lékař při vstupním vyšetření.
4. Samotný odběr trvá jen několik minut
Celý proces včetně vyšetření zabere přibližně hodinu. Odběr samotný obvykle trvá 3 až 10 minut.
5. Jedním odběrem můžete pomoci až třem lidem
Krev se po odběru dělí na jednotlivé složky, které mohou pomoci různým pacientům například po operacích, úrazech nebo při vážných onemocněních.
