MSK má velmi dobré podmínky pro své vodíkové údolí – vodík se tu učíme vyrábět, distribuovat a pokrýt jím zvyšující se potřebu energie v průmyslu, ale hlavně v hromadné dopravě.
Pane Minaříku, vy jste šéfem Moravskoslezského vodíkového klastru. Představte nám ho, prosím.
Moravskoslezský vodíkový klastr je sdružení osob a firem, které se snaží s vodíkem podnikat, a zároveň i ukazovat cestu, jak ho v běžném životě používat. Je to takový vícesměrný komunikační prostředek s odbornou garancí celého vodíkového programu v kraji. Vodík je tu s námi samozřejmě už dlouho, MS kraj mu ale začíná dávat náležitou komerční podobu – implementuje ho např. do elektromobility, dekarbonizace průmyslu apod. Tyto technologie nás nemohou míjet. Vodík se rýsuje jako nová komodita začínající nahrazovat klasické energetické toky a reaguje i na zvyšující se potřebu energie. Umí vytvářet i další cesty, jak požadované množství energie dostat ke konečnému spotřebiteli. MS vodíkové údolí aplikuje vodíkovou technologii v daném čase a místě. Jako taková údolí jsou v EU označovány ty regiony, které se k vodíkovému konceptu přihlásí. Řeší i příhraniční spolupráci, legislativu, logistickou i technologickou podporu, udržitelné energie, klima apod.
Jak byste zhodnotil současný stav vodíkové mobility v našem kraji a jaké hlavní kroky jste podnikli k podpoře tohoto směru? Je tu něco, na co jste zvlášť hrdí?
Klastr vznikl na podzim loňského roku , ale první aktivity, které tomu předcházely, se datují už od r. 2018. Memorandum mezi krajem a městem Ostravou poprvé udalo směr, jak integrovat vodík do veřejné dopravy. Hned se také otevíraly otázky: kde vodík vezmu, kolik bude stát, apod. Potřebné technologie máme, umíme je nadesignovat i postavit. A právě k tomu, aby kraj mohl účelně řídit procesy zavádění vodíkových technologií v celé jejich šíři, vznikl klastr, jehož hlavním a aktuálním cílem je integrace vodíku do regionální a městské hromadné dopravy. V našem kraji tak vzniká poptávkový impuls po vodíkové mobilitě, který zvyšuje zájem o produkci a zároveň i potřebě vodíku a vzniká tak úplně nový segment hospodářství. Využitím možností, které nám vodík přináší, se zároveň snaží region podpořit snížení uhlíkové stopy, což je také součást v ekologizaci dopravy. Žádný jiný region není tak daleko, jako náš – regionální doprava je už z velké části přepnutá z nafty na CNG. Dalším krokem by měl být také plyn – vodík. To všechno samozřejmě vyžaduje odbornou diskusi, včetně vzdělávání všech, kdo se na těchto projektech mají podílet nebo spolurozhodovat, a to je také náš úkol.
Bez vodíku to zřejmě v budoucnu nepůjde. Co je hlavním důvodem?
Je pryč doba, kdy ČR z pohledu emisí CO2 měla jako svůj hlavní zdroj průmysl. Dnes je největším emitentem uhlíku doprava, a to je třeba urychleně řešit. V MS kraji nejde jen o volbu mezi akumulátorovým a vodíkovým autobusem – lze zde téměř s jistotou očekávat, že právě u nás bude vodík hojně používán v průmyslu, daleko více než v dopravě. Tento samotný synergický efekt není nezanedbatelný, je zcela klíčový. Budou tu velké produkční kapacity vodíku, importní kapacity i dostatečná poptávka. Ne pro všechny regiony, např. ty s malým podílem průmyslu, je takový koncept smysluplný. Není tam výhled takto výrazné potřeba vodíku.
Vodík považujeme za zelenou energii. Budeme jí mít v budoucnu dostatek?
Potěšitelné je, že region začíná vnímat vodík jako strategickou příležitost, kterou se umí odlišit od jiných krajů, i nástroj k tomu, jak si zabezpečit další krok své transformace – po ústupu těžebního průmyslu. Ideálně chceme mít zelenou energii a musíme ji mít dost – vodík je tu jednou z možností jak ji pro region zajistit. Lidstvo má ten problém, že umí dobře nakládat s tím, co je hmotné, např. paliva, ale zacházení s tím nehmotným, jako jsou třeba energie, je zatím problém. Neumíme dobře řídit toky a ukládat elektrickou energii. S vodíkem jako energetickým nosičem lze nakládat docela pohodlně, navíc umí také akumulovat energii z obnovitelných zdrojů nejen instalovaných v MSK.
Jak můžeme připravit další generace, aby mohly v tom, co jsme započali, pokračovat?
Potřebují hlavně kvalitní informace – vzdělávat se a poučit od zemí, které s vodíkem mají až třicetiletou zkušenost. Když jsem působil na britských univerzitách, kde je zřetelná historická zkušenost: stanovený cíl, jasná vzdělávací osnova, diplomové práce, doktorská studia, výzkumný směry komponent vodíkových technologií, a také tolik potřebná úroveň vedení celých výzkumných schémat s jasnou koncovkou komerčního využití výzkumu v komerčních produktech. Ti lidé, kteří tomu rozumí, u nás jistě jsou, ale nečiníme všechny kroky systematicky. Vzdělávací proces v oblasti nových technologií jako jsou vodíkové by měl začínat od velmi raného dětského věku. Děti umí položit i velmi triviální otázky, na které je ale někdy velmi těžké srozumitelně odpovědět, a proto jsou pak ty možná nejpodstatnější. Žádná generace z tohoto však nesmí vypadnout – vzdělávat musíme na všech stupních školství a kvalifikačních úrovních.
Ministr Síkela naznačil, že jediná cesta pro nás je získávat vodík z jádra. Co si o tom myslíte?
Ano, to dává určitě smysl, zapadá to také do naší energetické koncepce. ČEZ, jako tradiční provozovatel jaderných zdrojů, už na propojení jaderných zdrojů s vodíkem jistě myslí. MS kraj se snaží podporovat etablování jadernou energetiku prostřednictvím technologie modulárních reaktorů, což se jeví jako optimální. Dosluhující standardní uhelné zdroje v MSK můžeme dnes považovat za místa, která mohou být vystřídána budoucími jadernými zdroji v kombinaci právě s produkcí vodíku. Vyrobíme elektřinu, ustoupíme od uhlí, využijeme existující napojení na síť centrálního zásobování teplem a přebytečnou výrobu můžeme využít na výrobu vodíku. Synergický efekt tu již nemůže být ani výraznější.
Je to reálné z pohledu evropské legislativy?
Už dnes máme bohužel velké množství směrnic, norem a regulací, a to ještě dříve, než ty aplikace vodíkových technologií vůbec vznikly. To není úplně optimální přístup. Evropská regulace nám například zakazuje takový vodík, který by pocházel z jádra, nazývat bezemisním vodíkem. Limitují nás v uvažování a rychlé aplikaci vodíkových technologií pojmy jako zelený vodík, bezemisní vodík. Vodík z jádra a dokonce ani z elektřiny vyrobené prostřednictvím do nynějška bezemisně vnímané biomasy nám není dovoleno použít např. ve veřejné dopravě. V průmyslu se naštěstí použít oba smí. V našem regionu je to důležité u výroby oceli, protože bez využití zelených zdrojů nebo zeleného vodíku naši ocel na Západ prostě asi v budoucnu neprodáme. Dnes používáme v chemickém průmyslu vodík vyráběný ze zemního plynu, ale i ten bude muset být nahrazen zeleným vodíkem. Musíme si zvyknout, že na průmyslovou výrobu budou kladeny nové další nároky, které budou souviset s obnovitelnou energií nebo vodíkem, který budeme muset být schopni buď vyrobit, nebo ho budeme muset importovat.
Můžeme si postěžovat, že vodík není kde tankovat, protože jsme s infrastrukturou teprve na začátku. Na konci března 2023 byla ale otevřena první vodíková plnička osobních automobilů v ČR v oblasti Dolních Vítkovic. Jaké jsou výhledy do budoucna?
Jsme rádi, že první plnička je u nás v Ostravě, díky iniciativě p. Světlíka, který nečekal a promptně ji realizoval ve vlastní režii. Dalším plánem jsou dvě věci – jednak vodíková strategie MS kraje a tzv. „síťové řešení“ aplikace vodíkových technologií v MSK, které má nastavit iniciační fázi toho, abychom se v dohledné době dosáhli stavu, kdy budeme umět zvládnout předpokládanou míru poptávky dopravní obslužnosti v kraji. Vodík se zde předně uplatní v segmentu veřejné dopravy. Další plničky, které jsou nyní plánovány, mají být schopny zajistit fungování regionální veřejné hromadné dopravy, ani ne tak osobní dopravy. Kraj chceme rozdělit do 10 až 15 mikroregionů s cílem, aby vznikla síť, která by do r. 2030 obsloužila polovinu dopravního výkonu veřejné autobusové dopravy zajišťované MS krajem. Minimálně v každém z těch mikroregionů by byla jedna plnicí stanice, která by byla schopna jeho potřebu pokrýt. Pro zkrácení vzdálenosti mezi bodem výroby a bodem spotřeby – která by neměla být ideálně větší než 10 km – se dá s výhodou např. využít i infrastruktury bývalých dolů, propojených potrubními trasami, které bychom mohli proměnit ve funkční vodíkovody. I současní majitelé takovéto infrastruktury v tom vidí nový komerční potenciál nejen svého „přežití“, ale i svého budoucího růstu. Jsou tu provozovatelé, kteří taková distribuční zařízení umějí tradičně provozovat, udržovat i rozvíjet, a vodík je jednou z jejich nových komerčních aktivit.
Máme tu i nový termín – vodifikace.
Ze zhruba 600 vozidel v regionální dopravě by do r. 2030 polovina z nich měla ideálně jezdit na vodík. Jako první v tom přichází na řadu mikroregiony Havířovsko, Českotěšínsko a Třinecko. Měly by být vodifikovány nejpozději do r. 2027. Už se s tím začalo, připravují se investiční záměry na plničky včetně investic do obnovitelných zdrojů a programů investiční podpory. Není to vzdálená budoucnost.
Nošovický Hyundai započal sériovou výrobu vodíkového NEXA. První vůz koupily Vítkovice. Plánujete nějakou spolupráci v tomto směru?
My bychom rádi. Musíme si ale uvědomit, jako jsou možnosti v regionu usídleného výrobce vozidel Hyundai Motor Czech. V Nošovicích se bohužel o systémových procesech v automobilce nerozhoduje, ale Hyundai Motor Czech má – stejně jako mnoho jiných továren – blíže k aplikaci vodíku přímo do svého vlastního výrobního procesu , který ale souvisí s vývojem a prodejem těchto vozidel spíše nepřímo. Využití vodíku by pro ně mělo být zajímavé, mohou ho použít pro vnitropodnikovou mobilitu (vysokozdvižné vozíky apod.) . Dívejme se na Hyundai Motor Czech jako na typického spotřebitele a samovýrobce vodíku, na toho, od něhož se ta myšlenka výroby a spotřeby vodíku v rozsáhlém průmyslovém areálu může šířit dál.
Máme v regionu ale i jiné výrobce, kteří integrují vodíkový pohon do svých vozidel. Jsou to koncepty vodíkových vlaků, vhodné pro vedlejší tratě, nebo integrace palivových článků do nákladních a užitkových vozidel vyráběných v našem regionu nejméně ve třech společnostech. Toto už jsou přímo produkty připravené k brzkému nasazení. MS kraj se tu profiluje jako ten, pro koho je aplikace vodíkových technologií to přirozená a logická, který toho všeho umí nejen využít, ale generovat tím i v budoucnu nové HDP.
Jaká je v MS kraji aktuální situace ohledně vodíkové železnice?
Kraj má dvě tratě , které jsou potenciálně pro vodík velmi vhodné – je to trať Olomouc-Krnov-Opava-až Ostrava s odbočkou do Bruntálu. Vodíkové rychlíky jsou již dnes dostupné, umí využít nezávislý pohon bez elektrické trakce, zvládnou i náročnější tratě, které nemůžeme bezproblémově elektrifikovat. MS kraj chce vodíkový pohon využít předně zde. Čistě bateriová elektrická vozidla vyhovující podmínkám na vybraných tratích v MSK pro na trhu nejsou, ale kraj právě nyní stojí před otázkou pořízení nových vlaků.. Jen vize, že MS kraj koupí na příštích 50 let diesely, by byla hodně špatná. V Krnově by měl být instalovaný vydatný zdroj vodíku tak, abychom byli schopni obsloužit jak rychlíkové spoje, tak osobní vlaky. Klastr zde sehrává roli koordinátora všech potřebných subjektů a investorů. Snažíme se dosáhnout toho, abychom uměli vodíkovou energii nabídnout i partnerským, méně průmyslově rozvinutým regionům, jako je právě Olomoucký kraj, kam tyto vlaky zajíždějí.
Jsou teď někde skryté problémy?
Kraj tu technologii chce. Žádná jiná není zatím tak komplexní jako vodík, ale nedá se to dělat v malém. Doprava je pro nás proto pořád jen startér – takový soft start. Těžiště pro úspěšnost zavedení toho všeho je náš rozvinutý průmysl.
V kraji už máme start za sebou, potřebujeme začít stavět, ale brzdí nás evropská legislativa. Snažíme se naše záměry naplnit a zhmotnit, ale nikdo to neumí zaručit na 100%. Snažíme se zároveň využít „okna“, přechodného období, které je definováno do konce r. 2027, od kterého pak podmínky uplatnění a výroby právě a jen obnovitelného vodíku pak už budou celoevropsky platné. Ten čas nás tlačí. Pak nám totiž budou konkurovat především ti, co mají mnohé rozsáhlé obnovitelné zdroje, mají moře, spoustu slunečního svitu apod.
Chceme, aby to probíhalo tak, že lidé budou chápat, že změny už se začínají dít, a jsou už dostatečně robustní na to, aby pak Evropa zjistila, že to v našem kraji umíme, a že už není cesty zpět. V tu chvíli jste teprve pro Brusel partnerem, kterého nelze opomenout. Nejsme v žádné zkušební fázi – děláme to, jak se říká „na první dobrou“ a nesmíme důvěru svých potenciálních partnerů a obyvatel v ničem zklamat.
Stát nám v tom sice nepomáhá úplně aktivně, ale neměl by aspoň klást překážky, aby nám nekomplikovala život vlastní národní legislativa. V Evropě by mohla vzniknout tzv. „evropská pískoviště“, což by nám mohlo přinést některá dobrá rozhodnutí, např. na pět let výjimku ze stavební legislativy na využití vodíkových technologií atd. Evropská legislativa po nás chce dodržet absolutní kvalitu – čistě zelený vodík. Pokud se toto zmírní, a možnosti tu rozhodně jsou, pak budeme schopni v těchto mezích dosáhnout velmi dobrých výsledků a zvládnout ty vybrané projekty velmi rychle.
Potřebuje ten, kdo se o to zajímá, spíš mnoho faktů, nebo je důležitější mu zprostředkovat celkový dojem, který si vytváří?
Dá se říci, že dnes dojem začíná převažovat nad fakty. Vypadá to, že zákazník si dnes technologii osvojí a koupí právě spíš podle dojmu. Fakty už jsme zcela zahlceni, každý si je může všude najít. Vracíme se k rozhodovacím procesům na základě dojmů.
Tím, že má vodík spoustu synergií, umí vyřešit mnoho věcí (zásobování teplem, dostatek kyslíku pro průmysl apod.), a to za jedny peníze. Máme koleje, máme potrubí, máme místa pro zpracování… Je to lepší cesta než cesta masivní elektrifikace s jejími náročnými liniovými stavbami, dlouhým stavebním řízením, která věci řeší separátně. Žádná jiná cesta už tu asi stejně není. Vodík je s elektromobilitou navíc i velmi dobře komplementární.
Vezměme si příklad: Pro celou naši soukromou regionální dopravu, dejme tomu pro 1000 autobusů , by byla spotřeba zhruba 15 tun vodíku denně. V rámci hutí Třince nebo Liberty na produkci 5 mil tun oceli ročně je to klidně 1 000 tun denně jen pro ty dvě továrny. Když připočtete spotřebu dalších velkých subjektů, pak už se to dá dělat jako byznys v rámci vodíkové ekonomiky. I kdyby svou energetickou spotřebu tato silná dvojka nechtěla řešit využitím vodíku, ale např. obloukovou pecí, je to zase jedno, potřebujete stále obdobné množství energie a nové posílení elektrifikačních linek. V přepočtu to pak také znamená jeden Temelín navíc v energetickém ekvivalentu. V našem průmyslovém kraji se spotřebují desítky procent zdrojů – uhlí, ropy, elektřiny.. S vodíkem se dá dobře obchodovat, relativně dobře se s ním zachází, skladuje se a přepravuje se mnohem lépe než elektřina. Vodík je na tonáž (nikoli na objem) nejkoncentrovanější energetický nosič. Náš kraj tu má dobrou šanci využít svých možností i pokrýt svou vzrůstající spotřebu energie.
Přejeme vám tedy, aby vše vycházelo podle vašich představ, aby se vám dařilo. Děkujeme za rozhovor.
Rozhovor včetně anglického překladu naleznete ve speciálu HYDROGEN magazínu POSITIV Business & Style ZDE.
