Marfuša, Fantine, Eliška Pomořanská, Evita nebo Edith Piaf. Že nevíte, co mají tyto dámy společné? Všechny tyto osudové ženy nezapomenutelným způsobem ztvárnila nejen na prknech Národního divadla moravskoslezského držitelka Ceny Jantar a hned dvojnásobná laureátka Ceny Thálie Hana Fialová. V přátelském neformálním povídání s předsedou redakční rady magazínu POSITIV Radúzem Máchou o sobě prozradila hodně zajímavého.
Hanko, ty ses narodila 1. května. Takže jsi pro rodiče byla vlastně takový prvomájový dáreček. Máš z dětství nějaké vzpomínky na mávátka a nafukovací balónky v prvomájových průvodech?
Ano, opravdu jsem prvomájový dáreček (smích). Maminka mi říkala, že když ji odvážela sanitka, bylo to doslova „za minutu dvanáct“. Všude byl průvod a do porodnice se dostala na poslední chvíli.
Na mávátka si samozřejmě vzpomínám. První máj a průvod s mávátky a balónky jsem spíš brala jako oslavu mých narozenin. A do průvodu jsem většinou chodila ráda, protože jsem už odmalička byla takový malý exhibicionista. Ale na mávátko mám i méně příjemnou vzpomínku. Kdysi jsem já a sestra rozzlobila taťku, který byl docela přísný. Jednou jsme mávátkem dostaly tak, že tříbarevné nebyly jenom „třepetálky“, ale taky naše zadečky.
Jak vzpomínáš na své pěvecké začátky? Zpívala jsi už jako dítě, chodila jsi do kroužku?
Já jsem zpívala pořád. Myslím, že jsem snad začala zpívat dřív než mluvit. Existuje nahrávka, kde mi ještě nejsou ani tři roky a zpívám tam Černé oči, jděte spát. Pamatuju si, že se mi už jako malému dítěti líbilo sledovat dospělé zpěvačky v televizi, které při zpěvu používaly vibrato, to jsem pak s oblibou napodobovala. Dovedeš si představit tříleté škvrně jak napodobuje své oblíbené zpěváky.
Celý rozhovor si můžete přečíst v e-verzi magazínu POSITIV Business & Style 4/2022 ZDE.