Sobota, 2 března, 2024

Když ne vodík, What Else?

Vývoj v oblasti vodíkové mobility sleduji již téměř 10 let a za tu dobu vnímám zejména to, že jde o téma, za nímž je asi stále více slov než konkrétních činů. Velký kontrast lze v tomto směru vidět mezi vodíkovou elektromobilitou a elektromobilitou bateriovou. U té vodíkové mobility se dlouhý čas mluvilo o tom, že se musí zcela jistě prosadit u dopravy na dlouhou vzdálenost, protože zde bateriová elektromobilita nikdy nebude schopna konkurovat. Ale to byly časy, kdy klasické elektromobily měly dojezd sotva přes 200 km, zatímco dnes už dojezd těchto aut přesáhl 500 km a pomalu u některých modelů se blíží k hranici srovnatelné s vozidly na palivové články. Stejně tak to byla doba, kdy si nikdo neuměl představit vývoj bateriových kamionů a najednou je tu dnes máme a jsou tu opět dříve než jakýkoliv pořádný vodíkový kamion. Ministerstvo dopravy se snaží i nadále držet principu technologické neutrality, a proto podporujeme rozvoj příslušné vodíkové infrastruktury. Přesto musím upřímně přiznat, že časy, kdy jsem patřil mezi vodíkové nadšence jsou asi nenávratně pryč. Zatím se sice zcela nezbavuji naděje, že vodík ještě neřekl své poslední slovo. Naděje tu dle mého názoru pořád je. Zda se tato naděje naplní, však momentálně podle mě závisí více na soukromém sektoru a příslušných hlavních hráčích na straně automobilového či železničního průmyslu, než na sektoru veřejném a konkrétně pak na Ministerstvu dopravy. Kromě toho bychom asi neměli zapomínat na to, že vodík se může v budoucnu uplatnit ještě i v těch sektorech dopravy, kde proces dekarbonizace bude extrémně náročným, tedy v letecké či námořní dopravě. Dejme tedy vodíkové mobilitě patřičný prostor a počkejme si, jak tohoto prostoru využije. 

Jednoznačnou snahou západní společnosti je trend zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny. Hlavními technologiemi pak jsou fotovoltaické a větrné elektrárny. Problém těchto zdrojů je v tom, že buď vyrábí všechny najednou, nebo téměř nevyrábí. A tím se dostáváme k zatím chybějícímu, leč 

Často skloňovaný vodík vyráběný ze zelené elektřiny je bezesporu hlavní trend pro ukládání elektřiny. Nevěříme ovšem jeho zásadnímu rozšíření, dokud nedojde k významnému technologickému pokroku snižujícímu vysoké energetické ztráty při jeho výrobě a skladování. Tento zelený vodík tak bude nejprve nahrazovat vodík vyráběný ze zemního plynu v průmyslových závodech, kde je již nyní přímo spotřebováván. Realita je taková, že dokud nebude existovat dlouhodobá akumulace léto-zima, budeme v zimě závislí buď na fosilních palivech, nebo na jaderných elektrárnách.

Zásadní rozpor je zřetelný už v otázce. Prohlubuje se propast mezi tím, „kam směřují“, a „kam by měly směřovat“. Občasné zdroje nás nezachrání. Chybná alokace sníží naši bezpečnost, povede k nedostatku energie a cenovým turbulencím. Nakonec nepovede ani ke zlepšení životního prostředí. Ideologie ještě nikdy neporazila fyzikální, matematické ani ekonomické zákony. O těchto zákonech se totiž nehlasuje. Krátkodobě ale může zatmění mozků způsobit sociální tenze, revoluce i války.
Musíme nasměrovat kapacity, finance a inovační potenciál do jaderných technologií, především do jaderné fúze, do revolučních změn v přenosu a skladování energie a komerčně zajímavého využívání vodíkových a jiných alternativních technologií.

Celý článek včetně anglického překladu naleznete ve speciálu HYDROGEN magazínu POSITIV Business & Style ZDE.

Ilustrativní foto pixabay.com

RELATED ARTICLES