Sobota, 3 prosince, 2022

Tohle je DAKAR očima kameramana! Student SU Jan Spisar se s námi podělil o své zkušenosti

Pro někoho začal rok 2022 kocovinou, pro jiné zase splněním dětského snu. Jan Spisar, student Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby, se před koncem roku 2021 vypravil do Saúdské Arábie, aby dokumentoval cestu ostravského týmu FESH FESH nejnáročnějším závodem na světě – Rally Dakar. Jak náročné je absolvovat tento závod z pozice kameramana a co všechno splnění dětského snu obnáší?

Máme za sebou další ročník Rally Dakar. Jeho historie je velkolepá, ale od původní myšlenky, kdy závod spojoval města Paříž a Dakar, se ustoupilo. Závod se kvůli obavám z terorismu na čas přesunul do Jižní Ameriky, letos se jelo v Saúdské Arábii. Jak vnímáš tato škatulata posledních let?

Dakar byl letos v Saúdské Arábii již potřetí. V Jižní Americe se nejezdí hlavně z ekonomických důvodů, protože pořadatelské země musí platit asociaci ASO určité poplatky. Přece jenom se dostanete na dva týdny v roce do hledáčku celého světa.

A jak tedy vnímáš ten název Rally Dakar, když se do Dakaru už dlouhou dobu nejelo?

Já si myslím, že je to spíš taková zavedená značka nebo trend. Kdyby se změnil název, tak závod ztratí prestiž.

Jak ses dostal k tak úžasné příležitosti, jakou je dokumentování ostravského týmu na Rally Dakar?

Jak už tak všechno v životě bývá, tak tomu bylo i v tomto případě – úplnou náhodou. Když jsme natáčeli streamy Janáčkovy filharmonie Ostrava (JFO), tak mě oslovil Martin Straka coby fotograf právě JFO. Krom toho, že je fotograf, tak je také komentátorem motosportu, několikrát už Dakar s týmem FESH FESH absolvoval. Někdy v říjnu 2021 při ranním vyřizování mailů mi zvoní telefon a tam Martin a říká: „Johny, co děláš v lednu?“ „No, chci dělat státnice.“ „Nic jiného nemáš? Nechceš jet na Dakar?“ „Chci jet na Dakar, to se neodmítá.“ O pár dnů později mi zavolal týpek z marketingu, pak jsem se seznámil s šéfem týmu Tomášem Vrátným. Ten měl jedinou podmínku, že s nimi musím jet ještě v listopadu na testy do Maroka, abych se trošku seznámil s týmem a natočil pár záběrů, abych trošku věděl, co taková práce zhruba obnáší.

Proč zrovna do Maroka?

Protože v Maroku jsou duny podobné těm saúdským a také je to kousek od Evropy. Takže spousta týmů tam jezdí testovat auta, jestli jsou ve správné technické kondici. V Maroku jsem se setkal také s prvním problémem. Ta auta, která náš tým v Maroku testoval, se musela z kopřivnického sídla, respektive dílny, přepravit na obrovském valníku do Španělska a pak trajektem do Maroka. Jenže třikrát ta auta poslali zpět. V přístavu totiž řekli: „My tu máme válku s Alžírskem, my tu bereme jen věci nutné k přežití…“ Takže nakonec z celkového týdne testování zbyly jen dva dny. To bylo takové úsměvné, sice se vše prodloužilo, ale testy dopadly dobře.

Když vám řekli „tady máme válku“, nezmocnil se tě určitý strach?

My jsme naštěstí byli daleko v poušti izolováni od všeho. Bydleli jsme v pětihvězdičkovém hotelu, který měl svoje hradby, a dokonce svůj heliport. V Maroku se totiž nachází areály, které jsou přizpůsobené pro závodníky. Najdeš tam dílny, duny, perfektní wellness. V Africe jsou pořád nějaké bojůvky, též se tam mění všechno ze dne na den, takže si z toho člověk nemůže úplně dělat velkou hlavu.

Můžeš laikovi popsat, co to vlastně znamená, že pracuješ na Dakaru pro „nějaký tým“? Každý si asi umí představit tým ve fotbale či hokeji, ale jak je to na takové akci, jakou je Dakar?

V našem týmu FESH FESH, který měl 40 členů, měl každý svoji funkci. Takže kromě řidičů, mechaniků, navigátorů, elektrikářů, manažerů, fyzioterapeuta a fotografa jsem tam byl také já coby kameraman. Každý v týmu tvoří jeden dílek z velké skládačky.

Měli jste také nějaké hromadné porady?

Naštěstí jsme měli skvělého manažera Sugita. Narodil se v Polsku, národností je Ind, měří 150 cm, vystudoval práva na Sorbonně v Paříži a k tomu všemu mluví osmi jazyky – frajer každým coulem. Za celý život jsem neviděl takto schopného manažera. Samozřejmě je to i tím, že na Dakaru pracoval pro týmy, které už závod vyhrály nebo byly na úplné špičce, takže ho tam znají téměř všichni. Díky němu a jeho velké tabuli, na kterou každý den psal časy výjezdů, kam kdo jede, jsme měli ve všem přehled. Pořadatelé často teprve o půlnoci oznamovali, kdy další den pojedeš. Na Dakaru se totiž mění všechno z hodiny na hodinu. Porady jako takové jsme měli všehovšudy dvě – před začátkem Dakaru a před posledním dnem.

Jak bys popsal svůj „běžný“ den na Dakaru?

Byl jsem týmovým kameramanem, ale v reálu to vypadalo tak, že jsem byl i zvukařem, střihačem, produkčním, režisérem, technikem a svým vlastním asistentem. Jinak jsem se stal i neoficiálním teamovým ajťákem – kluci z týmu za mnou chodili s telefony a notebooky, ke kterým potřebovali půjčit nabíječky, nebo chtěli pomoct s připojením, stahováním atd. Samozřejmě člověk také v rámci týmu přiloží ruku k dílu – ke stavění a bourání bivaku, stanů, osvětlení, stolů atd. Přece tam nebude člověk s rukama v bok. Co se týče běžného dne, to je těžké… to dění se mění z minuty na minutu a nedá se vlastně vůbec specifikovat. Měl jsem však dva typy dnů.

První: ráno jsem vstal mezi šestou, sedmou, zašel jsem si na snídani, s fotografem jsme vzali auto a našli jsme si presspoint. Podle denní etapy byly třeba 4 presspointy. Po vybrání toho nejatraktivnějšího jsme tam také museli dojet, což je třeba 200–300 km. No a tam jsme byli víceméně celý den. Ke konci etapy jsme vyrazili do bivaku, kde na nás po celém dni čekalo jídlo. Potom jsme točili příjezdy posádek, interview, ale také jak opravují auta a dělají jim servis. Poté je potřeba zálohovat GoPro z aut, materiál z kamer a sestříhat reportáže. Mé záběry se totiž často objevovaly i v Dakarských ozvěnách na České televizi. Následně proběhla údržba techniky, nabíjení baterií, instalace kamer zpět do kabin a když tohle skončilo, tak byly tři hodiny v noci. To byl typ dne, kdy jsem jezdil na trať.

Druhý: byl tzv. převozní a v bivaku se nezůstávalo. V takový den jsem ráno natáčel posádky, jak se chystají ke startu, jak startují z bivaku, poté se přejelo 800 km, během cesty jsem většinou stříhal a po příjezdu do dalšího bivaku jsem pomohl rychle klukům, poté vzal kameru do ruky a točil dění kolem. Pak přijela další auta a už zase ten cirkus pokračoval dokola.

Měl jsi i nějaký volný čas? Byla příležitost nasát trochu Saúdské Arábie jinak než jen v rámci Dakaru?

Tak nějak nedopatřením ano. Jeden z našich řidičů mi omylem zničil mikroport a já si chtěl do města zajet koupit nový. V polovině cesty mi volal manažer, že se musím okamžitě vrátit, že se točí technické prohlídky aut. Tak jsem se musel v polovině vrátit a jet zpět. Volný čas na Dakaru prakticky neexistuje. Zase na druhou stranu člověk tam najede přes 8 000 km a během toho se dá spoustu vidět. Největší výhodou bylo, že jsem měl licenci natáčet na trati, a tím pádem jsem se dostal na velice zajímavá místa, ať už to byly různé kaňony, vysoké duny nebo obrovské rozlehlé planiny.

Byla možnost točit také dronem?
Drony jsou tam vysoce zakázané, pořadatel si to nepřeje a byl by to velký problém.

Jak to?

Myslím si, že to může být obavami ze špionáže a zároveň kdyby si tam každý tým přivezl dron, tak nad bivaky a nad tratí nelítá nic jiného. A přece jenom to může rušit emergency signály nebo vrtulníky, kterých je tam na etapě skoro 20.

K čemu je potřeba tolik vrtulníků?

Když se stane nějaká nehoda, tak v tom autě je gyroskop, který zaznamená třeba převrácení auta na střechu. Vozidlo okamžitě vyšle signál vrtulníku, který musí být na trati postavený tak, že je do 10 minut u tebe. My, když jsme měli nehodu, tak u nás byl vrtulník do tří minut. Takže si ani já sám nedokážu představit, že by mezi tím vším lítaly drony.

Ještě se vrátím k situaci s rozbitým portem. Je problém uprostřed pouště v Saúdské Arábii sehnat novou techniku na natáčení?

Samozřejmě v těch velkých městech se dá něco sehnat. Už před Dakarem jsem si zjišťoval, jestli bude možné v poušti koupit novou techniku. Dalo se, ale jsou to třeba jen 3–4 města v celé Saúdské Arábii.

Byl to již odmalička tvůj sen být součástí Dakaru?

Myslím, že to je sen každého kluka, který má rád všechno, co jezdí. Když se mě Martin Straka zeptal, jestli chci jet, tak jsem bez rozmýšlení řekl ano.

Měl jsi možnost vyzkoušet si řídit nějaké ze závodních vozidel?

Samozřejmě, že ne. Kromě vybraných mechaniků na ty závoďáky nikdo nesmí sáhnout. Přece jenom jsou to sportovně upravená auta, která musí řídit speciálně zaškolený člověk. A jak se říká, ženy a auta se nepůjčují. Na Dakaru tohle přísloví platí obzvlášť. Já jsem jezdil s naším presscarem, který byl upravený tak, aby mohl jezdit na trati, takže měl skořepinové sedačky a byl vyztužený.

V kolektivních sportech se někdy říká, že brankáři jsou trochu cvoci, že jsou zkrátka jinak nastavení než hráči v poli. Dá se něco podobného pozorovat i na Dakaru? Je rozdíl mezi kamioňákem a motorkářem?

Tak v tom případě jsou na Dakaru asi všichni brankáři. Největší šílenci jsou podle mě motorkáři bez asistence. Ti si všechen servis dělali sami. V bivaku pro ně byl vyhrazený speciálně hlídaný prostor, aby se nepodvádělo. Kdyby někdo jezdci propašoval šroubovák a zjistilo se to, tak je okamžitě diskvalifikovaný. Zároveň nejsou na motorce chráněni karoserií a jízda je fyzicky mnohem náročnější než v autech, natož bez navigátora nebo mechanika. Po ujetí etapy jsi úplně vyřízený a místo horké sprchy a teplého jídla si většina jezdců začala dělat údržbu na motorce. To dělali do té doby, než měli motorku v pohodě. Pak šli na tři hodiny spát, protože museli vyjíždět jako první, než bude trať zdevastovaná od kamionů a aut. 

Jaká byla covid opatření na Dakaru? Možná se pletu, ale myslím si, že v takovém prostředí je covid docela upozaděn.

Největší humbuk byl před Dakarem. 27. prosince jsme odlétali a na testy jsme museli 25. prosince, kdy je v ČR státní svátek. Jenom zajistit testy pro 40 lidí je docela oříšek a hlavně, aby všichni byli negativní, protože přebookovat letenku, sehnat někoho nového nebo zajistit víza, to už je trošku problém. Naštěstí jsme byli všichni negativní. Další test jsme měli před začátkem závodu kolem 30. prosince. Od té doby jako by covid neexistoval.

Roušky a rozestupy asi také nebyly uprostřed pouště téma.

Ze začátku se vypisovaly různé protokoly, že nesmíš bez roušky dělat rozhovory, že se u jídla s nikým nesmíš bavit atd. Dvacetistránkový spis, kde nám něco nařizovali, ale v praxi to bylo samozřejmě úplně něco jiného. Kdo chtěl, tak se mohl jít dobrovolně testovat. Skvěle na místě fungovalo zdravotnické centrum, které pomohlo s jakýmkoliv zdravotním problémem, ale covid si tam nikdo nechtěl přiznat.

Narazil jsi na nějaký problém, který tě vyvedl z míry?

Určitě, ale úplně jednoduše – to je prostě Dakar. Počítáš s nějakým plánem a on se strašně rychle změní. A to tě nejčastěji vyvede z míry.

Bál ses někdy o zdraví či dokonce o život?

Hned v prvních dnech se stal teroristický útok na francouzský doprovod. V jednom z aut pořadatelé našli bombu, takže se pak kontrolovala všechna auta. Samozřejmě když to člověk zjistí, tak ti to na odvaze nepřidá. Já osobně si to snažil nepřipouštět, abych to nepřivolal. Těch nástrah mohlo být několik, ale já jim naproti nechodil. Když v deset večer jsou všichni na datech a já měl taky něco odeslat, tak jsem místo odjezdu 20 km od bivaku pro rychlejší připojení nikam nejel a počkal jsem do pozdějších hodin, kdy už připojení bylo lepší.

Dakar si někdy vyžádá oběti na životech, zejména proto je považován za tak drsný závod. Jak celý ansámbl Dakaru vnímá vážné nehody v cílovém místě etapy?  

Když jsme se dozvěděli o nějaké nehodě, tak samozřejmě první otázka byla – a jak je na tom posádka? Naštěstí díky dnešním technologiím mohli kluci z tratě poslat fotku a sdílet polohu. Ne všechny posádky ale mohou mít takové štěstí, co se týče signálu. Letos si Dakar vyžádal jednu oběť, a to poměrně mladou. V poslední den závodu, kdy se z cíle přejíždělo na slavnostní ceremonii na okruh F1 v Jeddahu, jel dvacetiletý francouzský mechanik na čtyřkolce přes město a srazil ho kamion. Bohužel na místě umřel.  

Jaká panuje na Dakaru atmosféra? Je tam nevraživé, nebo přátelské prostředí? Je velký rozdíl mezi piloty, kteří jedou takříkajíc na umístění, a mezi „hobíky“, pro které je Dakar hlavně zábavou?

Za mě je atmosféra na Dakaru přátelská a nápomocná, což jsem si původně nemyslel. Samozřejmě týmy bojující o bednu jsou trošku uzavřenější. Bohužel na Dakaru dopředu víš, kdo vyhraje. Každý od první chvíle věděl, že vyhraje tým Kamaz (v kategorii kamionů se umístil na prvních třech místech). Jak jsi je viděl projíždět, tak jsi věděl proč. Oni měli náskok přede všemi, to snad ani nebyli lidi. U prvních míst je obrovská konkurence a moc přátelští nejsou. Piloti jsou velmi ostří a bez emocí. Samozřejmě v takových těch „normálních“ týmech si mechanici navzájem pomáhali.

Jak je možné, že se už dopředu ví, kdo vyhraje? Je to o penězích nebo jejich „know-how“?

Třeba tým Kamaz má neomezený rozpočet. Takže můžou mít o generaci lepší auto s modernějším motorem, technologií a navigačním systémem, který ani není schválený. Tím pádem není na tzv. dopingové listině a nemůže být zakázaný. Oni přesně vědí, kde je jaký kámen. Řidič je ten, co kroutí volantem, ale ten, kdo skutečně vyhrává Dakar, je navigátor. Možná jsou i důležitější než řidiči. Jak se ztratí v navigaci, tak tým nemá šanci vyhrát. No a samozřejmě tím, že mají dost peněz, tak si mohou „koupit“ zkušenější piloty, lepší mechaniky, poskytnout týmu pohodlnější zázemí a více odpočinku. Některé týmy měly dokonce své michelinské kuchaře.

Jak je řešené spaní, hygiena, stravování a celkově zázemí pro týmy?

Zase je to jen o penězích. Buď nemáš prachy – spíš ve stanech –, máš prachy – spíš v obytných vozech a karavanech. Hygiena – buď máš v obytňáku svoji sprchu a záchod, nebo chodíš na veřejné. Tam se samozřejmě může stát, že potřebu nevykonáš, protože záchody jsou utopené nebo chybí toaletní papír, protože banda „obsluhovačů“ čumí do telefonu a nenapadne je, že by měli toaleťák vyměnit. Ve druhé půlce závodu už to ale fungovalo lépe.

Kdyby se znovu naskytla tato příležitost, jel bys opět?

Určitě jo. S tím, že člověk je pro příště už připravený, co si vzít a nevzít, co je zbytečné a co ne. Příště bych tam ovšem nemohl jet sám, ale tohle je věc nadřízených. Potřebuji k sobě střihače a druhého kameramana v jedné osobě.

O co je na Dakaru největší nouze? Počítám, že písek to asi nebude…

Z těch světských záležitostí to je káva, Red Bull a asi alkohol, který je v Arábii zakázaný. Jednou se někdo „přicmrndnul“ a dostal 20 ran holí přede všemi. Samozřejmě mi chybělo teplo domova. Uvědomuješ si, že jsi daleko, že je vše pomíjivé, že se může stát cokoliv… Pohlazení, že to zvládneš, to v prostředí 40 chlapů nečekej.

V takovém chlapském kolektivu bude ale určitá chemie…

Ano, super chemie. Kolektiv byl stmelený a kdokoliv s čímkoliv pomohl. Moc se tam nenosila nevraživost, neschopnost nebo pomluvy za zády. Ti mechanici si ze začátku mysleli, že jako kameraman jen točím, jak oni makají. Pak zjistili, že mám stejnou pracovní dobu jako oni. Viděli, že tam mlátím do počítače do tří do rána stejně, jako oni do aut. Když si to uvědomili, tak už na mě byli milejší. Už si o mně nemysleli, že jsem velký umělec nebo blbeček, co jde v deset hodin spát a v osm hodin se probouzí. To mi dodalo energii, protože když jsem do toho na začátku naskočil, tak jsem byl takový všelijaký a říkal jsem si, jak já budu fungovat? Když jsem pak chodil za těma „mechošema“ co půl hodiny na cigáro, kafe a byla sranda, tak jsem věděl, že v tom nejsem sám.

Mělo by ještě něco zaznít?

Tak tohle je ten pravý Dakar, věčný souboj mezi technikou, lidskými silami či lidskou schopností a přírodou.

Zdroj: slu.cz

RELATED ARTICLES