Letos v létě se v areálu bývalé pily v dřevěném domě u kolejí v Ostravici otevře expozice řezbáře Luďka Vančury. Prostor zaplní jeho dřevěné sochy, z nichž venkovní část je již nyní k vidění.
Postupně se rozroste až na 60 soch. Do budoucna se plánuje i edukativní prostor pro děti, který jim přiblíží historii pily, dřeva a Lysé hory. V rozhovoru řezbář Luděk Vančura přibližuje svou práci i vztah ke dřevu.
Jak vznikl nápad přenést vaše sochy do nového prostoru?
Dlouho jsem měl expozici u sebe na zahradě, ale postupně tam začali chodit lidé. Došel jsem k závěru, že chci lidem nabídnout veřejný prostor, kde si mé sochy mohou nerušeně prohlédnout. Tak vznikl Ráj dřevěných soch v Ostravici, který se brzy stal oblíbeným místem nejen pro místní návštěvníky. Loňské povodně ale byly pomyslnou třešničkou na dortu – v areálu jsou sochy nechráněné před deštěm a velká voda mi některé z nich dokonce odplavila až do Polska.
Když přišla nabídka vystavit mé sochy u dřevěného domu v areálu bývalé pily, neváhal jsem. Budou tak chráněné a prodlouží se jejich životnost. Začal jsem
je postupně převážet a repasovat, i když ne všechny. Ráj dřevěných soch má své kouzlo – potok, u kterého vodník nebo sumec jednoduše musejí zůstat.
Každá socha má svou duši a nejlépe se tvoří, když vzniká z vnitřního nápadu, ne na přání zákazníka.
Jak se vlastně takové sochy převážejí? Přeci jen nejsou malé…
To je někdy pořádná výzva! Některé obří kusy musíme nakládat bagrem a těžkou technikou. S manipulací a převážením soch mi pomáhají i moji dva synové. Každá socha vyžaduje speciální přepravu a v některých případech i konstrukce na uchycení, aby se při přesunu nepoškodila.
Když tvoříte novou sochu, co je nejtěžší?
Paradoxně ne fyzická práce se dřevem, ale samotný nápad. Řezba je jedna věc, ale musím nejdřív vymyslet kompozici, formu a příběh. Například když jsem dělal pohanské bohy pro zoologickou zahradu, musel jsem hodiny studovat symboliku a historické zobrazení. A pak je tu druhá věc – každé dřevo se chová jinak a má své limity, takže se jim musím přizpůsobit.
Máte oblíbený druh dřeva, se kterým pracujete nejraději?
Jednoznačně dub. Je tvrdý, odolný a při správném ošetření vydrží venku desítky let. Například můj orel, který už léta stojí pod širým nebem, stále drží svůj tvar. Ale i jiné druhy dřeva mají své kouzlo – třeba jasan nebo lípa se opracovávají lépe, ale zase nemají takovou trvanlivost.
Jaké motivy nejraději vyřezáváte?
Nejbližší mi jsou zvířata. Baví mě zachytit jejich dynamiku a pohyb. Lidi dělám také, ale třeba krásnou ženskou postavu je daleko náročnější vyřezat než medvěda – každý detail musí být dokonalý, jinak výsledek nepůsobí přirozeně.
Může si u vás někdo objednat vlastní sochu?
Samozřejmě, ale upřímně, nerad dělám na zakázku. Každá socha má svou duši a nejlépe se tvoří, když vzniká z vnitřního nápadu, ne na přání zákazníka. Ale
občas se přeci jen nechám přesvědčit.
Co vás teď čeká?
Teď se soustředím hlavně na přípravu expozice v areálu bývalé pily v Ostravici. Opravuji starší sochy, přidávám nové a chystám celé prostředí tak, aby návštěvníci měli co nejhezčí zážitek. A do budoucna? Uvidíme, kam mě
dřevo zavede!
Děkuji za rozhovor.
Text a foto: redakce
Nenechte si ujít další zajímavé příběhy. 📖 Nové číslo POSITIV Business & Style 1/2025 si přečtěte zde.
