Pondělí, 4 března, 2024

Vladimír Maryška: Na rozcestí české vodíkové transformace. Ujíždí nám polský vodíkový vlak?

Velké a ambiciózní investice – tak by se bezpochyby dal charakterizovat diskurz polské vládní politiky posledních minimálně pěti let. Ať je to oblast bezpečnosti, armády, dopravní infrastruktury, nebo stavebnictví. Polská vláda se chystá postavit hned tři zcela nové jaderné elektrárny a doplňuje je přípravou malých modulárních reaktorů. Vodíkové technologie, coby symbol evropské budoucnosti, tento kontext nemohl vyjmout.

O tom, že se Polsko stává regionální mocností ve více oblastech, vodík nevyjímaje, jsme se ostatně mohli přesvědčit v rámci národního Polského vodíkového fóra v Poznani na konci letošního dubna, které se – v tradičním polském ctižádostivém duchu – stalo akcí středoevropského formátu, což uznalo i jinak tradičně skeptické bruselské byro, pro které je „Polska“ a obecně také střední Evropa z technologického pohledu místem, „kde žijí lvi“. Samotní evropští komisaři uznali, že hned po Rotterdamském konventu byla Central European Conference 2023 H2 Poland svým rozsahem i obsahem druhou největší a nejvýznamnější akcí v Evropě, dokonce i tradiční Hydrogen Week německého průmyslu v obvyklých bruselských kulisách byl proti ní akcí skoro místního významu. Nesouvisí to však ani tak s faktem, že zatímco na bruselském fóru se řeší organičnost mořských řas na pondělním cateringu, tak v Poznani budoucí fiskální poměr HDP k prodeji vysoce sofistikovaných komponentů pro elektrolyzéry, mířící na zahraniční trh (samozřejmě direktivně s polskou vlaječkou).

Rozdíl, oproti jiným středoevropským zemím, je zde totiž nejen v míře detailu a reálně odpovědném plánování, ale zejména v pokrytí zdroji, vytvořením poptávky kryté kapitálovým trhem a tomu adekvátně nastaveným bussines-casem s pečlivě propočteným zahrnutím odpisů při využití dotačních zdrojů z Evropy. Jen nedávno vydaná vodíková strategie Polské republiky mluví o tisícovce kusů vodíkových autobusů v provozu do roku 2030, a to s přesně určenými místy realizace, přičemž je počítáno s vedlejší větví projektu Backbone vodíkovodu vedoucího z Finska směrem do Německa.

Markantní rozdíl oproti jiným zemím EU tak můžeme vysledovat nejen v reálnosti nasazení technologie, ale zejména v mind-setu polských stakeholderů. Kdo kdy ostatně slyšel, aby vodíkovod vedl do Německa, nikoliv z Německa? 

Snad je to přímým důsledkem toho, proč Poláci mluví o „wodorizaci“ národního hospodářství a téměř s urputnou vervou polského trhovce si jdou do Evropy nejen pro peníze, ale rovnou pro know-how. Tato delegační cesta však (a opět – na rozdíl jiných zemí) není dlážděna diplomatickým position-paperem, ale naprosto brutálním pragmatizmem a účelností jednání polských ministrů, kteří se nebojí zcela otevřeně před tisícihlavým mezinárodním fórem posluchačů konstatovat, že palivové články a jiné komponenty vodíkového průmyslu se nebudou kupovat a dovážet z Německa nebo Francie, neboť na průmyslový lock-in není polské hospodářství zvědavé, ale budou se vyvíjet na polských univerzitách. „Milé univerzity, zařiďte se. Očekávám vývoj. A abyste byli motivovaní, ke každému získanému milionu zlotých z Unie přidá Varšava druhý milion. Váš ministr.“ Tak by mohl ve zkratce znít headline ministerského vystoupení, přičemž druhým dechem polský ministr vychválí výrobce vlaků PESA Bydgoszcz, vyvíjejícího vlakovou soupravu na vodík, a lidem sedícím v prvních řadách je ochoten rozdat první objednávkové listy. Avizovaný projekt „Central Hydrogen Valley“ polských vodíkových údolí pak toto snažení jen potvrzuje.

Budoucí středoevropský vývoj na poli vodíkových technologií tak možná bude skutečně determinován mindsetem polských podniků podporovaných polskou vládou, neboť polští ministři se neptají „Proč a jestli“ ale „Kdy a jak”. S tímto odhodláním pak přistupují i k reálné technologické implementaci. Zatímco v české i slovenské kotlině se živě diskutuje o všech ustanoveních delegovaného aktu, nařízeních RED III. či parametrech podpory vodíkové banky, pro polské kolegy je typická jejich naprostá ignorace. Totéž se týká v obecné rovině téměř veškerých evropských regulativů. Zatímco v Česku je toto téma č. 1, od kterého se odvíjí celá diskuze a tomu následná disputace o tom, jak „to nejde” a samozřejmě papežská posedlost implementací regulace do českého právního řádu, Poláka nastavovaný rámec regulace vůbec nezajímá. Ten chce vidět CAPEXy a lapidárně řečeno – na Brusel pošle Morawieckého – ať to vyřeší.

Způsob myšlení, dostupné kapacity a zejména „naplnitelnost“ vizí budou nejspíše zásadní komparativní výhodou vznikajícího polského vodíkového trhu. Na druhé straně však Polsku chybí personální zabezpečení a zkušenostní management, stejně jako schopnost sestavit řešitelské týmy s odpovídající mírou znalostí a odbornosti. Že si je však tohoto handicapu Polsko dobře vědomo, potvrzují mnohonásobné cesty polských head-hunterů do jiných zemí. Zejména v České republice by chlouba managementu národní energetické společnosti ČEZ mohla na toto téma sepsat minimálně brožuru. Této skutečnosti bychom však měli využít k tomu, abychom ve vznikajícím novém evropském hospodářství nehráli druhé housle a nebyli v roli pasivních posluchačů konferencí organizovaných polskými vojvodstvími. Polský vodíkový vlak nám zatím neujíždí, ale túrování na startu již je znatelně slyšet.

Celý rozhovor včetně anglického překladu naleznete ve speciálu HYDROGEN magazínu POSITIV Business & Style ZDE.

RELATED ARTICLES