Valerie Mulvin, renomovaná irská architektka a předsedkyně mezinárodní poroty soutěže na nový stadion v Ostravě, zdůrazňuje význam kvalitních architektonických soutěží pro rozvoj měst. V rozhovoru hovoří o přínosu nového stadionu pro Ostravu, jeho integraci do městského prostředí i o tom, proč by města neměla v nejisté době rezignovat na strategické investice do kultury, hudby a sportu.
Je všeobecně známo, že jste se stala předsedkyní mezinárodní poroty architektonické soutěže na Nové Bazaly, která byla nedávno zahájena. Jak hodnotíte přínos takových soutěží pro rozvoj města a konkrétně Ostravy?
Jsem velmi poctěna, že jsem byl pozvána do poroty pro Nové Bazaly, a ještě více, že jsem byla zvolena její předsedkyní. Je to obrovské privilegium pracovat v architektonické porotě, protože jsem často na druhé straně jako soutěžící v soutěžích, které všichni považujeme za neuvěřitelně vzrušující a povzbuzující, kdy máme možnost otestovat nové nápady a připomenout si důvody, proč jsme se vůbec rozhodli stát architekty, a kdy máme možnost vytvářet krásné a inspirativní prostory, které přispívají k tvoření lepší společnosti. Vím také o tom obrovském úsilí a nadšení, které do soutěží je vkládáno, a proto k soutěžícím chovám obrovský respekt a každý jejich příspěvek je vždy s největší pozornosti posuzován a diskutován s mými kolegy v porotě. Ostrava má za sebou dlouhou historii zadávání významných nových děl prostřednictvím mezinárodních soutěží. Před několika lety jsem zde byla v porotě na nový koncertní sál, kdy důstojným vítězem této soutěže se stal slavný americký architekt Stephen Holl a jsem ráda, že se na místě začalo pracovat a že brzy ve městě budete mít nádherné místo pro hudbu, které z venku vypadá jako hudební nástroj a které má pozoruhodné a otevřené řešení ve vztahu k městu i parku.
S velkou radostí také vzpomínám na inspirativní chvíle, kdy jsme se přihlásili do soutěže na městkou galerii umění na místě starých jatek v Ostravě. I když jsme nevyhráli, moc se mi líbilo finální řešení objektu a těším se, že jej navštívím, až opět budu v Ostravě. V loňském roce byla tato galerie jedním z pěti finalistů velmi prestižní Ceny Miese van der Rohe za evropskou architekturu, což je top v hierarchií soutěží a s ohledem na vysoké nároky tamní poroty, velkým úspěchem. Cena Miese je obrovské ocenění a jsem si jistá, že to do vašeho města přivede mnoho architektů, aby na vlastní kůži pocítili ducha a kvalitu této stavby, a lidé v Ostravě by měli být velmi hrdí, že ve vašem městě je stavba, která patří k tomu nejlepšímu v Evropě.
Dobře vedené soutěže jsou skvělým způsobem, jak najít nejvhodnější, nejgeniálnější a nejudržitelnější řešení pro naše města. Přistupují k problémům naší doby čelem a povznášejí se nad politiku a zájmové skupiny, aby navrhly skutečně nezávislá řešení, která budou inspirovat lidi a veřejnost k přijetí nových myšlenek, které mají možnost měnit naše životy.
V čem by se mohl nebo měl nový ostravský stadion lišit od ostatních a jaká je záruka, že díky soutěži dosáhneme nejlepšího výsledku?
Ostrava je jedinečné město s velkou architektonickou kulturou, a i když nikdy nemůžete předem zaručit výsledek čehokoli, nastavili jste velmi solidní strukturu, která přiměje nejlepší architektonické mozky, aby se soustředily na otázku, jak udělat pro Ostravu skvělý a specifický stadion, který by navázal na fantastický příběh fotbalu ve vašem městě, protože se nachází na místě starého FC Baník. Mělo by vzniknout místo, které bude zdrojem obrovské hrdosti pro hráče a příznivce a fanoušky fotbalu všech věkových kategorií ve městě. Místo je dobře začleněno do struktury města a vyjadřuje jeho topografii, takže nový stadion nebude anonymní stavbou někde na okraji města, ale bude jeho nezpochybnitelnou součástí. V Dublinu jsme udělali totéž – náš starý stadion – velmi oblíbený, ale bez mnoha moderních prvků, které zpříjemňují sledování zápasu – byl zbourán a přestavěn, a nyní to je jedinečná budova s pochopením MÍSTA , která se stala zcela milovanou součástí města lidmi, kteří milují fotbal, a také těmi, kteří milují dobře integrované město. Ve dnech zápasů je celá oblast plná vzrušení a zaplněná lidmi, kteří jdou na zápas.
Porota pečlivě zvážila 30 ateliérů, které se přihlásily do soutěže, a vybrala 10 nejzajímavějších na základě jejich zkušeností v oblasti navrhování stadionů a jejich přístupu k umisťování takto velkých a velmi zvláštních staveb do městského prostředí.
Kapacita stadionu v Ostravě pro 20 000 návštěvníků má pro vaše město ideální velikost a vytvoří skvělý prostor pro společný zážitek lidí, kteří se přijdou podívat na zápas. Po zhlédnutí dříve realizovaných projektů těch ateliérů, které jsme vybrali, je zřejmé, že nejnovější myšlenky v tom, jak lidé společně prožívají zápasy, mohou být nesmírně posíleny tím, že samotné řešení objektu může přinést jednotící sílu. Věřím, že nový stadion bude inspirativním místem nejen pro tuto dobu, ale i do budoucna díky souběžným efektům v oblasti vzdělávání, školení a budování týmů.
Není tomu tak dávno, kdy jsme se střetli s pandemii, nyní čelíme všemu co přináší válka na Ukrajině, svět řeší ekonomické nesnáze a objevuje se mnoho názorů, že by se s takovými investicemi města mělo počkat na příznivější doby. Jaký je tvůj názor?
Ano, za těch pár let se svět stal nepředstavitelně jiným místem, a možná právě proto je důležitější než kdy jindy, aby město investovalo do věcí, které přesahují rámec každodennosti. Ve světě, který se zbláznil, se dobré společnosti stávají bezpečným a žádoucím útočištěm a síla takových komunity je založena na společných myšlenkách a zkušenostech. Ostrava prostřednictvím těchto nových iniciativ vytváří prostor pro vznik takových pozitivních situací. Příležitosti ke společnému setkávání, které identifikují to, co nás spojuje, spíše než to, co by nás mohlo rozdělovat, jsou investicemi do naší budoucnosti a nabízejí svět, kde jsou naše hodnoty společně sdílené. Ve všech třech soutěžních projektech, které Ostrava v posledních letech realizovala, se mi zdá, že podporujete tři různé aspekty života – výtvarné umění, hudbu a sport. Všechny tyto oblasti, pokud jsou dobře naprogramovány, mají široký záběr. V každé zemi, v každém městě je potřeba bydlení a zdravotní péče a je třeba najít peníze na jejich zajištění, jelikož se jedná o základ naší lidské existence. Ale bez veřejných zařízení lze jen těžko vytvořit občanskou společnost. Takže bych řekla, že je potřeba se věnovat všem obyčejným věcem a ZÁROVEŇ také těm zvláštním, veřejné i soukromé investice musí být vyvážené s cílem zajistit veřejné blaho, jelikož pouze spokojení občané tvoří skvělá města.
„Dobře vedené soutěže jsou skvělým způsobem, jak najít nejvhodnější, nejgeniálnější a nejudržitelnější řešení pro naše města.“
V posledním (z 19. dubna 2024) ostře sledovaném žebříčku globální architektonické platformy Architizer (https://architizer.com/blog/inspiration/collections/best-architecture-firms-in-ireland/) se váš ateliér McCullough Mulvin Architects (McCMA) umístil na druhém místě mezi 30 nejlepšími ateliéry v Irsku. Dovolte mi také připomenout, že v loňském roce jste získali ocenění RIBA International Award for Excellence z roku 2024 za projekt Thapar University v Indii a v roce 2019 jste se dostali do užšího výběru na cenu Miese van der Roheho za, podle mého názoru, neuvěřitelně krásnou přestavbu kostela na muzeum St Mary’s Medieval Mile. To jsou kromě mnoha jiných nebývalé úspěchy.
Pověz nám něco o tvém ateliéru a o tom, čím je pro tebe a tvůj život architektura?
Děkuji ti za milá slova – s Niallem McCulloughem jsme se seznámili jako studenti na škole architektury v Dublinu; absolvovali jsme v době hluboké recese a celá naše studentská kohorta emigrovala. Strávili jsme nějaký čas na postgraduálním studiu v Římě, kde jsme kreslili starověké i moderní město ve všech jeho architektonických vrstvách, velmi ovlivněni myšlenkami Alda Rossiho a Colina Rowea, stejně jako moderní architekturou Alvara Aalta a Le Corbusiera. Po návratu do Dublinu stále nebyla práce, a tak jsme začali zkoumat a psát o skromných lidových stavbách Irska, z čehož vznikla naše první kniha – Ztracená tradice. Založili jsme ateliér a přednášeli na škole architektury; sami i s kolegy jsme dělali soutěže a nakonec jsme spolu s dalšími sedmi mladými architektonickými kancelářemi pod souhrnným názvem Group 91 vyhráli soutěž na obnovu celé městské čtvrti v Dublinu, známé jako Temple Bar. Každý ateliér dostal za úkol navrhnout několik budov a městských prostor a pro nás bylo nesmírně vzrušující dělat moderní zásahy do historické městské struktury, využívat prázdné pozemky pro městské prostory a sešívat všechny mezery – městskou stomatologii. Následovaly další práce a další soutěže, a zatímco jsme pracovali na budovách, vytvářeli jsme také knihy, a tento výzkumný a souhrnný aspekt naší práce byl vždy velmi významný. Geografie i historie jako kontext pro architekturu nás vždy velmi zajímaly; moderní umění, zejména z poloviny 20. století, bylo vždy inspirativní; nesmírně nás zajímalo, jak citlivě zasahovat do historického kontextu. Zajímal nás také film, který často využíváme ke komunikaci na téma architektury velmi přímým způsobem. Náš ateliér se rozrostl a připojili se k nám skvělí lidé, se kterými spolupracujeme už dlouho. Niall nedávno po krátké nemoci tragicky zemřel a já nyní pokračuji v naší práci s těmito kolegy.
Nial téměř dokončil svou poslední knihu o Dublinu, velmi krásnou sérii esejů a historických fotografií, které navozují pocit Dublinu, který jsme ztratili, a co je vůbec třeba udělat, abychom zachovali to, co z něj zbylo. Nakonec jsem pro něj tuto knihu mohla dokončit a vydat. Myslím si, že „Dublin – Creation, Occupation, Destruction“ je velmi krásná kniha, která získala řadu architektonických a typografických ocenění.
Všechny naše práce vycházejí z blízkého vnímání kontextu, ať už je to město, městečko, krajina, geografie, se spoustou kreseb tužkou a skic, abychom se dostali ke kořenům myšlenky a ujasnili si ji vývojem návrhu a experimenty s materialitou. Dalo by se říci, že architektura v mém případě je zcela integrovaná do mého života, dává mu směr, zaměření a dalo by se říci i naději.
Pracujeme na řadě kulturních a sociálních projektů, na malém koncertním sále, komunitních zařízeních, bydlení, školách, zdravotních objektech a pokračujeme v práci, kterou jsme měli to štěstí dělat na Trinity College v Dublinu. Právě jsme dokončili studentské bydlení v centru města, vytvořili jsme první nové náměstí, které bylo v rámci Trinity postaveno za posledních 200 let, a právě jsme začali pracovat na změně vzhledu staré knihovny.
Jaký je tvůj vztah k České republice, kdy jsi ji poprvé navštívila? A kdy jsi poprvé objevila město Ostravu?
Poprvé jsme s Niallem přijeli do Československa (jak se tehdy říkalo) v květnu 1990, plni nadšení, že můžeme poprvé vycestovat do východní Evropy a porovnat si zpětně naši představu o této části Evropy, kterou jsme znali jen z knih, filmů a fotografií architektury. Byli jsme fascinováni městy, městečky a historickou i moderní architekturou celého regionu a cestovali jsme po Čechách a Moravě, zajímalo nás vše od gotických kostelů přes krásné barokní omítky až po vilu Tugendhat. České země pro mě budou vždy zvláštním místem, protože vaše mimořádná středověká města, o kterých jsem se dozvěděli z knih o urbanismu, vzbudila můj zájem o města v Irsku (a po mnoha letech bádání byl tento materiál vydán knižně s názvem Přibližná formalita).
O něco později jsme s nadšením přednášeli o naší práci na pražské Akademii výtvarných umění a designu a já jsem byl nadšená, když jsem se před dvěma lety mohla vrátit a přednést další přednášku. Mezitím, někdy kolem roku 2016, z inicitaivy Kabinetu architektury jsme o naší práci udělali výstavu v Domě umění v Ostravě, která pak putovala do Brna a Prahy. Protože se nám spolupráce s ostravskou architektonickou komunitou velmi líbila, neodolali jsme a přihlásili jsme se do soutěže na přeměnu historických jatek v Ostravě na městskou galerii. Byla jsem také ráda, když jsem byla přizvána do poroty soutěže na novou Koncertní síň. Takže mám pocit, že to byl a je dlouhý a produktivní vztah, pro mě určitě a doufám, že i pro architekturu v Ostravě!
„Ve světě, který se zbláznil, se dobré společnosti stávají bezpečným a žádoucím útočištěm a síla takových komunit je založena na společných myšlenkách a zkušenostech.“
Architektonická praxe je ve své podstatě nemilosrdná a svým způsobem zničující (z hlediska času a psychiky), jak odpočíváš, jak získáváš novou energii a motivaci?
Vlastně si myslím, že architektonická praxe je způsob života, kdy se nám při každém projektu staví do cesty obrovské obtíže, ale přesto se nám nějakým způsobem daří zvítězit nad obtížemi a vytvořit něco, co, jak doufáme, má cenu pro komunitu a společnost a možná i pro inspiraci ducha. Všichni cítíme obrovské uspokojení, když je projekt dokončen a lidé ho oživí tím, že se do něj nastěhují. Zajímá mě přispívat k debatě o našem materiálním prostředí a nedávno jsem na základě své knihy o městech udělala výstavu, která zahrnovala modely, kresby, skicáky a mohla jsem natočit několik filmů a tak komunikovat s novými nástroji. Vyčerpávající, ale vzrušující.
Když byl Niall se mnou, cestovali jsme, kdykoli jsme měli čas, v Irsku i v zahraničí, abychom viděli nové i staré umění a architekturu, procházeli se krajinou, nebo křížili moře.
V tom pokračuji i teď. Kreslím, trochu píšu, miluji klasickou hudbu, zejména komorní, kino a knihy. Vytváření zahrad v místech, kde jsem žila, je trvalým způsobem, jak drobně upravovat prostor kolem sebe. Pohled na krásu mě oživuje. A zejména občasná příprava jídla pro přátele mě vždy povzbudí.
Rozhovor pro magazín POSITIV Business & Style připravil Tadeáš Goryczka v rámci Kabinetu architektury, nezávislého projektu pro architekturu, umění a design.
