Lenka Míková patří k nejzajímavějším osobnostem současné české architektury. Se svým studiem se zaměřuje na citlivou transformaci historických budov a jejich novou interpretaci. Rozhovor vznikl při příležitosti konference PULSE v ostravském Gongu, kde Lenka vystoupila se svou prezentací o rekonstrukcích a interiérech.
Citlivý přístup k rekonstrukcím začíná pochopením historie
Jak přistupujete k památkové podstatě objektů?
Začínáme vždycky prohlídkou na místě a dalším krokem bývá rešerše historie stavby i místa, abychom pochopili, v jakém kontextu vznikla, k čemu sloužila, kdo ji stavěl a jak byla koncipována. Anebo si objednáme odborný stavebně-historický průzkum, který pečlivě prohledá dostupné zdroje a prameny a napoví nám ohledně původní podoby stavby i jejího dalšího vývoje. Díky tomu pak tušíme, které části stavby jsou ty nejcennější, co je naopak novotvar, případně jakým způsobem je vhodné s již pozměněnými částmi zacházet. O to se pak mohou opírat i naše rozhodnutí – při návrhu je to pro nás určitá nápověda. Takže to je důležitý podklad nejen pro památkově chráněné stavby, kde to vyžadují orgány památkové péče, ale prostě kdykoli se projekt týká historické stavby. V rámci průzkumu se dělají i různé sondy. U rekonstrukcí je pak minimálně důležité udělat stavebně-technický průzkum, který prozkoumá stav konstrukcí. Třeba u rekonstrukcí chalup a roubenek to většinou stačí, je pak zajímavé nastudovat si specifika místní lidové architektury, a to už dohromady napoví i leccos o stavebním vývoji.
Vnímání místa a kulturní paměti jako základ návrhu
Vedle průzkumů je nicméně zásadní taky vlastní vnímání, čtení souvislostí a zhodnocení. S tím souvisí všímavost architekta, aby na průzkum navázal, vyhodnotil s ohledem na stavební záměr možnosti a potenciál stavby, nemusí se vždy stoprocentně řídit doporučením z průzkumu.
„jeden klient chtěl opravit malou chatu, ke které jeho rodina měla silný vztah. V rámci zadání nám k tomu poslal i báseň. A i když šlo jen o obyčejnou dřevěnou chatku, emocionální a vzpomínková hodnota tu měla velký význam a snažili jsme se to respektovat i v návrhu.“
Genius loci není jen atmosféra – je to i paměť budov
Třetí rovina je pak význam té budovy – kulturní, historický, společenský i osobní. Jaká významná událost se tam třeba odehrála apod. Genius loci toho místa. Vidět nejen to, co je hmotné, ale zachovat i kulturní dědictví nebo vzpomínky té budovy. Propsat do nové proměny i dřívější příběh toho místa.
Např. v klubu v Rudolfinu jsme zachovali původní kožené sedačky i světelný podhled jako otisk dřívější rekonstrukce pod vedením Karla Pragera. Tyto prvky totiž nesly jeho specifický rukopis a přišlo nám důležité tam tuhle stopu udržet. Navíc jsou prý filharmonici často celkem konzervativní a byly už na to sezení zvyklí, nechali jsme tam naschvál i původní „thonetky“.
Nebo jiný příklad – jeden klient chtěl opravit malou chatu, ke které jeho rodina měla silný vztah. V rámci zadání nám k tomu poslal i báseň. A i když šlo jen o obyčejnou dřevěnou chatku, emocionální a vzpomínková hodnota tu měla velký význam a snažili jsme se to respektovat i v návrhu.
Rozvaha mezi zachováním a moderním komfortem
Je možné říci, zda cena pak určuje, jaké historické atributy zachovat a jaké ne? A do jaké míry?
Zachování starých budov nebo jejich částí není jednoznačně dražší nebo levnější, spíš závisí na nárocích budoucího využití nebo klienta, co od výsledku očekává. Když od výsledku požaduje parametry novostavby, pak je adaptace náročnější, což se projeví i na ceně. Naopak pokud necháte někde původní stavbu, v podstatě ušetříte cenu za demolici a nový materiál, takže to může vyjít levněji.
Cena rekonstrukcí závisí na nárocích využití
Záleží na tom, v jakém je budova a její konstrukce v technickém stavu, jestli “ustojí” potřebnou adaptaci pro daný záměr – například zda krov unese větší zatížení novou zateplenou skladbou, pokud původní střecha zateplena nebyla apod. A skrz tohle se pak právě může ta cenová bilance otočit, protože musíme v rámci adaptaci udělat určitá opatření, jak té stavbě pomoct, aby lépe fungovala a šla využít… například se musí stěny dodatečně zateplit, odizolovat zespoda někdy i skrz podřezání, to pak může vyjít o dost dražší a složitější než nová stěna z izolačního zdiva. Je to vždy ke zvážení, posuzujeme to individuálně, co má smysl – s ohledem na provoz, investici, historicky i esteticky. Je dobré si definovat, co tvoří charakter nebo jedinečnost stavby – nějaké specifické detaily nebo konstrukce apod. Obecně bývá z pohledu projektantů nebo i investice jednodušší to staré zbourat, ale zase se tím ztrácí ta vrozená jedinečnost a autenticita budovy, kterou adaptace dokáže udržet. To adaptované pak možná nemusí být úplně dokonalé, ale – musí být vždy všechno dokonalé? Myslím, že nemusí.
Návrat ke kořenům stavby dává rekonstrukci hodnotu
Jaký je váš pohled na to, co zachovat, jaké jsou vaše preference, nakolik se jimi pak řídíte?
To se odvíjí od dané situace a typu projektu: když je to stavba, kde je dobře zachované původní zdivo, krásné omítky, někdy třeba i dobře schované pod nějakými nánosy a dají se odhalit, můžou pak krásně promlouvat a vytvářet jedinečný obraz – ta stavební materie sama o sobě. Pokud jde o interiér, můžou tam být třeba cenná kování, kliky, okenní kličky, věci, co se často při demolicích vyhazují, přitom se dají repasovat, jsou tu šikovní pasíři… vyžaduje to ale víc práce a pozornosti, než to prostě vyhodit a objednat si nové. Ale na výsledku to pak je znát a ta trocha úsilí navíc určitě stojí za to.
Transformace není jen technická úloha, ale i kulturní akt
Vidíte nějaké nevýhody transformací všeobecně?
Asi právě to, že je s tím obvykle víc práce, projekt bývá složitější a někdy i pro klienty řekněme riskantnější, protože některé věci se dají těžko předvídat. Novostavbu si můžete snadněji kompletně předem naplánovat a jede to pak teoreticky hladce, ale u rekonstrukcí můžete v průběhu procesu narazit na nějaké překvapení. Na to musí být architekt připravený a v té chvíli může i klienta uklidnit, že taková překvapení jsou normální a můžeme na ně flexibilně reagovat. Stává se taky, že někdy v průběhu stavby na něco změníte názor a upravíte projekt podle toho, co objevíte, aby to dávalo lepší smysl. Třeba zjistíte, že plánovaný průraz na nové okno se nedá tak snadno udělat, protože narazíte na masivní kamennou zeď. Pak je možná lepší ten otvor udělat někde jinde, někdy se po očištění omítek třeba i ukáže jiné místo, co bylo dodatečně zazděné… Projekt tak v podstatě reaguje na objevy na místě a sice se tím pádem mění, může ale lépe zohlednit danou realitu a být ve výsledku efektivnější. Takový živý proces si můžeme dovolit nejlíp se soukromými investory. Ale u některých projektů, např. ve veřejné sféře, nebo kde jsou práce vázané např. na dotace apod., toto může být procesní obtíž. Je důležité, aby zúčastněné strany věděly, že rekonstrukce s sebou nesou určitou míru rizika a nutných změn, ale pak ve výsledku i určité benefity, a byly připravené na překonání těch dílčích překážek, které se cestou objeví…
Počítáte s větší rezervou rozpočtu, než to bývá standardně?
Ano, na rekonstrukce se obvykle přidává rezerva. A u projekčních prací se také obvykle počítá určité navýšení, dle kalkulačky ČKA to začíná někde na 20 % přirážky k honoráři, což většinou není úplně reálné, ale je dobré s pracností navíc počítat. Nicméně má pak smysl investice posuzovat jako celek – takže pracnější projekt třeba zase dovede nějakým chytrým řešením něco ušetřit právě díky tomu, že nějaká konstrukce zachová, tzn odpadá cena demolice a nového provedení.
Jinak vedle nákladů stavby je zde dobré zmínit ještě rozměr udržitelnosti – v zásadě je ekologičtější stavby nebo jejich části nebourat a nevyhazovat, pokud ještě fyzicky drží a mohou sloužit. Co bývá ale výzva je dosáhnout ekologického provozu – tam je trochu rozpor, protože například pro omezení tepelných ztrát a nároků vytápění je tendence zateplovat, což ale často ničí tu historickou podstatu. Musí se to dělat s citem a určitou otevřeností i k nestandardním řešením, která nemusí být nutně horší, někdy spíš naopak dovedou k určitému jedinečnému řešení.
„Šlo mi o zachování paměti budov – toho, co v sobě nesou. Nejen svou fyzickou podobu, ale i vzpomínky, zážitky, historický a společenský kontext.“
V panelové diskuzi jste pronesla větu „Keeping the memory of the buildings is important“. Jak jste to myslela?
Šlo mi o zachování paměti budov – toho, co v sobě nesou. Nejen svou fyzickou podobu, ale i vzpomínky, zážitky, historický a společenský kontext. Tu paměť můžeme podpořit a nějak udržet i v návrhu nové adaptace aspoň částečně. A mohou ji pak vnímat i další uživatelé budovy právě jako genius loci a posiluje se tím i jejich vztah k té budově či určitému místu, může nám vytvářet nové asociace anebo nové vzpomínky, stává se součástí kultury. Tvoří to pak emocionální hodnotu budovy, která může být mnohem vyšší než ta čistě materiální.
Dialog mezi starým a novým – hledání rovnováhy
Když se dojednává nějaká zakázka – má podle vás byznys nějaký specifický „vkus“ při těchto transformacích?
Transformace se dají dělat různým způsobem, respektive je různá míra přetvoření, což souvisí s těmi nároky na uživatelský standard a tu “dokonalost” jak jsem zmínila dřív.
A u komerčních využití bývají tyto nároky zpravidla vyšší, takže míra přetvoření pak taky často narůstá, až se může stát, že z původní stavby zbyde jen určité torzo nebo takové kulisy… a taky se pro určitou srozumitelnost opakuje přístup, že nové je dáno do kontrastu se starým. Pro mě osobně je ale zajímavější přístup, když nové vstupy vedou se starým určitý dialog, který nemusí být postaven jen na kontrastu. A pak mě také baví transformace, které jsou odvážnější, kde se nechá mnohem víc toho původního v mnohem syrovější podobě. To je ovšem poloha, které se mnoho lidí bojí, zvlášť když je to velká investice, má to být pro veřejnost, musí to vyhovovat všem normám, má to být určitým způsobem reprezentativní apod. A ve výsledku to vede k řekněme uhlazenější formě transformace.
V mém ateliéru se věnujeme spíš menším soukromým projektům a velký důraz dáváme právě na tu rozvahu, do jaké míry a co transformovat nebo nahrazovat, jakým zásahem do stavby vstoupíme… někdy to může být i svým způsobem na úkor komfortu, ale zase to posílí charakter výsledku. A je u toho vždy důležité vést s klientem dialog a podpořit ho, aby se některých netypických řešení nebál.
Ženský pohled v architektuře: empatie a dialog
Má pro vás to, že jste žena, v architektuře nějaké benefity?
No v principu nemám potřebu úplně vymezovat, jestli a jak něco dělá žena nebo muž. Ale asi chápu otázku, že míří na to, že architektura a stavitelství je historicky více mužská disciplína a prostředí.
Tam bych řekla, že je pro mě osobně – nerada totiž generalizuju – výhodou vyšší míra empatie, kterou jako ženy asi máme přirozeně silnější. Pak u sebe vnímám i dobrou schopnost komunikace a vyjednávání a nahlížení problému z různých úhlů a perspektiv, ale nevím, do jaké míry to nutně souvisí s tím, že jsem žena.
Někdy je v komunikaci důležité být pevný a rozhodný, někdy je dobré přiznat, že něco přesně nevím a můžu se někoho zeptat. Na stavbě to celkem funguje, docela často se ptám na návrh řešení i přímo od řemeslníků, někdy to bývá praktičtější než od projektantů, někdy to pak vymyslíme spolu. V tom je dobré si držet určitou pokoru. Ale často vám lidé na stavbě říkají „to nejde“, a vy je pak musíte přesvědčovat, že to jde, k tomu je zásadní mít vytrvalost a zkoušet to, hledat sám aktivně řešení a nenechat se odradit. To ale platí skoro u všeho.
Vy ženy možná snáze řešíte i interiérové záležitosti, protože se dokážete lépe vcítit do toho prostoru.
Možná máme lepší smysl pro detail nebo třeba barvy… ale nerada bych tu podporovala tezi, že ženy architektky mají dělat spíš interiéry a muži pak spíš stavby, to tak rozhodně není. A je zbytečné to takhle genderově rozdělovat. A osobně je mi v oblasti interiérů inspirací tvorba právě některých architektů například z Dánska nebo Belgie.
„Za jednu rekonstrukci vily v Praze jsme nyní čerstvě získali nominaci na Českou cenu architektury, to mě moc potěšilo.“
Konference PULSE a propojení architektury, designu a urbanismu
Jak se vám líbil formát konference?
Já jsem z toho nadšená, už jsem tu byla i vloni. Přiznám se, že jsem vloni nejdřív trošku váhala, jak se podaří záměr naplnit, protože je to velká ambice – protnout několik zemí i více oborů. Osobně mám blízko k designu, mám i hodně kamarádů designérů, a baví mě, že se tady protíná svět architektury, designu i urbanismu, a navíc v krátkém čase s přesahem za hranice. Prezentace byly často inspirativní a přijde mi fajn, že se tu potkávají nejen tvůrci ale třeba i zastupitelé měst a navzájem si můžeme leccos předat i napříč obory, ač se liší měřítkem… fungují tu skvěle právě i neformální setkání mimo prezentace.
Technologie vs. lidský aspekt: proč je důležitá nedokonalost
Závěrem: Vnímáte negativní dopad technologií, třeba generativních algoritmů, na architekturu?
Technologie mohou spoustu věcí usnadnit, ale je důležité brát je jako nástroj, nesmí se stát náhradou za člověka nebo tvůrčí proces. Některé úlohy mohou ale dobře pomoci řešit i ušetřit práci. Ale třeba právě u historických objektů je často všechno křivé, nepravidelné – a to algoritmy moc nezvládnou. Je to těžko uchopitelné. Někdy zjednodušují realitu, aby ji mohly zpracovat, což může být pak zavádějící. Technologiemi můžeme být okouzleni, ale v architektuře je z mého pohledu důležitý lidský aspekt a vnímání i specifika místa. Krása je často právě v nedokonalosti. Kdybychom měli všechno dokonalé, myslím, že by nám v tom možná ani nebylo úplně dobře. Atmosféra u starých staveb často přímo vychází z toho, že jsou tam křivé zdi a leccos nedokonalého, v tom spočívá jejich půvab. Není nutné to vždy měnit.
Autenticita má cenu – někdy i vyšší než dokonalost
Nás primárně zajímá byznys. Co když je technicky i ekonomicky výhodnější budovu zbourat a postavit znovu, i s těmi nedokonalostmi?
To je pak ale v podstatě replika a napodobenina – za mě je spíš lepší potom už stavět přiznanou moderní stavbu. A využít třeba materiály, které nějakou nedokonalost samy přinášejí, spíš než uměle tvořit křivé stěny… 🙂 Záleží ovšem na kontextu – pokud jde o místo s památkovou ochranou, což jsme nedávno u jednoho projektu řešili, nejde tak jednoduše dům zbourat a nahradit. Pokud se ovšem snažíte zrekonstruovat starý dům, kde jsou už třeba nějak degradované nebo méně kvalitní konstrukce, chcete navíc povýšit jeho standard na současné nároky, aby dům efektivně a pohodlně sloužil dalších aspoň 30let, nepřehříval se a nevytápěl zbytečně draze, a chcete navíc přidat moderní technologie, pak snadno začnete narážet na to, že už ta rekonstrukce smysl nedává a je celkově výhodnější zde jít cestou novostavby. Pokud jste ale v chráněném území, tak můžete narazit.
Inspirativní realizace: od chaty po vilu v nominaci na cenu
Za jednu rekonstrukci vily v Praze jsme nyní čerstvě získali nominaci na Českou cenu architektury, to mě moc potěšilo. A zrovna to byla situace, kde se dům celý zateploval, uvnitř modernizoval, přidávali jsme také nástavbu pro zvětšení užitné plochy a snažili jsme se ho víc propojit se zahradou. Takže výzev bylo plno. A v daném případě jsme sice nemuseli řešit památkovou péči, ale protože ta lokalita má silný urbanistický charakter, byla velká snaha vilu udržet, respektive obnovit do podoby blízké té původní z 30.let. V něčem to bylo samozřejmě složitější a dražší, například se vyráběl plot podle starých tvarovek, okna vyměnila za repliky původních špaletových s tabulkovým dělením, atd – to vše pak ale pomohlo vytvořit pohodlné funkční nové bydlení s autenticitou původního domu. A paní majitelka je i po čase nadšená, jak se jim tam celé rodině hezky žije. A máme na to i hezké ohlasy celkově, v okolí to navíc inspiruje ostatní, aby své domy opravili také podobně s citem. A taková zpětná vazba mě velmi těší.
Děkuji za rozhovor.
Zdroj: architekti Ondřej Doule a Jan Malík
Foto: Martin Faltejsk, PULSE OSTRAVA 2025
