Přinášíme vám rozhovor o jeho práci, úspěších a hlavně jeho pohledu na architekturu.
Rafi, už jsi Českou republiku navštívil, ale kdy jsi objevil náš Moravskoslezský kraj (a Ostravu) a při jaké příležitosti jsi nedávno navštívil Příbor?
Můj hlubší zájem o Moravskoslezský kraj začal v roce 2003, kdy jsem v rámci doktorandského studia na Princetonské univerzitě studoval dílo českého architekta Alfreda Neumanna (1900–1968), který působil v Čechách ve 20. a 30. letech a později po Druhé světové válce převzal vedoucí roli v týmu územního plánování Moravy a pracoval na regionálních i lokálních plánech rozvoje severní Moravy. V roce 1948 byli Neumann a jeho kolegové pozváni, aby reprezentovali Česko na kongresu CIAM – v té době nejprestižnější a nejvýznamnější mezinárodní konferenci o architektuře a urbanismu. Můj výzkum tedy zahrnoval studium české moderní architektury a jejího dopadu. Můj zájem o dílo Alfreda Neumanna měl osobní i profesní sounáležitost s mou vlastní architektonickou tvorbou, která do značné míry pramenila z mé dlouhodobé spolupráce se Zvi Heckerem, kterého bych v mnoha ohledech považoval za svého mentora. Zvi Hecker byl studentem Alfreda Neumanna a pozdějším spolupracovníkem na několika projektech, které vznikly a byly realizovány v 60. letech 20. stol. Náklonnost k Neumannovi, skrze Heckera, ovlivnila mé vlastní myšlení a přístup k architektuře, přirozeně vzbudila zájem o ČR a vyústila pozváním Kabinetu architektury k prezentaci mé práce v Česku, nejprve v Ostravě (v roce 2014) a Brně (2015) a později i v Polsku (2015 – 2016).
Na toto pozvání později navázala má spolupráce s Kabinetem architektury s cílem přiblížit výjimečné dílo Alfreda Neumanna prostřednictvím mnoha výstav v Česku, Polsku, Maďarsku a Německu, které si získaly velkou mezinárodní pozornost a uznání.
Moje nedávná návštěva Příbora byla vedena mou zvědavostí na Freudovo rodiště a mým pokračujícím výzkumem na Massachusettském technologickém institutu (MIT), kde zkoumám modely udržitelného rozvoje městských a hlavně příměstských sídel s ohledem na jejich potenciál pro ekonomický růst, kdy se stávají novými destinacemi pro mladé rodiny, které touží opustit město.
Tento trend je běžný v mnoha částech Evropy, protože mladé rodiny touží po lepší kvalitě života pro růst svých dětí, silnějším spojení s přírodou a dostupnějším bydlení. Rozvoj tzv. práce na dálku usnadnil přechod na život mimo velká města. Tato výzkumná práce na MIT má praktické implementace, které ovlivnily mou vlastní praxi v oblasti urbanismu na různých projektech po celém světě.
Je pochopitelné, že za těch více než třicet let po „sametové revoluci“ se naše země viditelně změnila a mění. Které realizace v našem regionu tě z posledního období zaujaly?
Vaše země má skutečně bohatou tradici historické architektury, což nijak nevylučuje potřebu změny a touhu po ní. A v tomto smyslu je jedním z nejnaléhavějších požadavků propojovat staré a nové, respektovat historický kontext při uplatňování inovativních a citlivých architektonických řešení a nápadů. Jedním z vynikajících příkladů takového projektu, který mne zaujal a který publikovaly i takové v mezinárodním prostoru prestižní architektonické časopisy jako např. Domus, Icon, The Plan, Detail nebo webový Designboom, je přestavba historických jatek v Ostravě na městskou galerii umění podle návrhu Roberta Konieczného a jeho týmu, a nepřekvapuje mě, že nyní sbírá jedno ocenění za druhým.
V tomto projektu se setkáváme s inovativním řešením, které respektuje historickou budovu a zároveň se jedná o něco naprosto nového. Prostřednictvím otočných stěn a díky skvělému dispozičnímu řešení vnitřku projekt těží ze vztahu mezi vnitřním a venkovním prostorem, rozšiřuje tak výstavní sály galerie směrem ven, tak aby umění mělo příležitost vstoupit do městského prostoru a obohatit jej.
Velmi se také těším na stavbu ostravského koncertního sálu podle projektu Stevena Holla, mimo jiné i proto, že jsem byl pozván mezi členy poroty, která v mezinárodní soutěži tomuto projektu jednohlasně udělila první cenu.
Nyní, když byly zahájeny přípravné práce nutné pro realizaci návrhu nového Koncertního sálu v Ostravě, jsme svědky sílící debaty, zda se vyplatí takto finančně náročný projekt realizovat a zda město zvládne takový projekt provozovat a udržovat. Nemělo by raději směřovat finanční prostředky do základní městské infrastruktury nebo zdravotnictví? Co bys nám mohl k této situaci říci na základě tvých bohatých zkušeností?
Je zřejmé, že není snadný přechod od nadšení, které vyvolává projekt na papíře, až po jeho realizaci. Město musí pochopit a věřit v jeho hodnotu. Věřím v sílu architektury proměňovat a oživovat města. Existuje několik ne tak dávných, či dřívějších příkladů, které prokazují smysl investování do architektury, a to i do jediné budovy, především s kulturními programy a aktivitami, s cílem vzbudit nový zájem o města. Od opery v Sydney, přes Guggenheimovo muzeum v Bilbabu, až po architekto-urbanistickou přeměnu Tirany – to je to, co se často označuje jako „Bilbao efekt“. Zde mohu jen říci, že realizaci projektu Stevena Holla pro ostravský Koncertní sál vnímám spíše jako investici než náklad. Věřím, že pokud se město chopí tohoto projektu správným způsobem, projeví se to pozitivně v cestovním ruchu, ekonomickém růstu a samozřejmě i v rámci vlastního kulturního dědictví. Investice se takto pak časem vrátí přinejmenším dvojnásobně. Tím spíše, že se tento projekt hlásí ke kulturnímu srozumitelnému odkazu, kdy uchovává, připomíná a udržuje pro Čechy tak typickou živou lásku k hudbě a poukazuje na váš celosvětový hudební přínos. Město Ostrava nyní má tak jedinečnou možnost stát se dalším globálně viditelným symbolem takového smysluplného počínání.
Od roku 2014 jsi profesorem na Massachusetts Institute of Technology (MIT), který je dlouhodobě hodnocen jako nejlepší škola architektury na světě. Čím se MIT odlišuje od ostatních škol a jak svým studentům vysvětluješ roli architektury? Je to řemeslo, služba klientovi, nebo ji lze vnímat spíše jako jeden z druhů umění?
Architektura je pro mě uměním dávat tvar prostorům určeným pro lidské aktivity, jde o tvůrčí akt, který nazývám uměleckým v tom smyslu, že se snaží překročit technickou organizaci prostorů a materiálů, s cílem zachytit a vyjádřit kolektivní přesvědčení, myšlenky, zážitky, které přesahují každodennost, aby řekly něco o našem světě.
V souvislosti s mojí výukou a výzkumem na MIT, kde vedu program Masters of Science in Urbanism – vysvětluji studentům, že architektura začíná pozorováním, ať už fyzického, sociálního anebo především městského kontextu, ve kterém se projekt ocitá. Pozorování, která často vyžadují hlubší analýzu, umožňují lépe utvářet vztah mezi jednotlivými budovami a městem nebo jakoukoli lokalitou. Vztah je symbiotický v tom smyslu, že budova a její pozemek se navzájem ovlivňují a potenciálně jeden z druhého těží.
„Architektura není něco stojícího samostatně mimo, ale je v dialogu se svým kontextem, musí fungovat s ohledem na překážky a omezení, které představuje realita zde na zemi. Tato omezení jsou inspirací pro hledání lepšího řešení.“
Takový přístup je na MIT nejrozšířenější, více než jiné školy zde pracujeme s reálnými problémy a výzvami neuvěřitelně rozmanitého rozsahu a měřítka. Vyžadujeme kritičtější přístup k technologii (možná proto, že je v ústavu velmi přítomná) a vždy hledáme způsoby, jak ji integrovat s udržitelností komunit, se kterými a pro které navrhujeme.
Ve svém ateliéru Rafi Segal A+U, který nyní sídlí v Bostonu, se pochopitelně věnuješ běžné architektonické praxi. Poprvé se ale o tvém pozoruhodném talentu svět dozvěděl, když jsi v roce 2012 vyhrál velkou mezinárodní soutěž na Národní knihovnu Izraele v Jeruzalémě. Tehdy v poli poražených zůstalo více než 90 studií – v tom i taková jména jako Shigeru Ban, David Chipperfield a Moshe Safdie. Můžeš prozradit, na jakých zajímavých projektech aktuálně pracuješ?
Je opravdové štěstí, že se mi stále daří pracovat na zajímavých projektech.
Carehaus – je první projekt společného bydlení v USA založený na péči, který bude zahájen letos na podzim ve městě Baltimore v Marylandu. Carehaus (www.carehaus.net) je obytná budova se smíšeným využitím, kde zdravotně postižení a starší dospělí, pečovatelé a jejich rodiny žijí v samostatných obytných jednotkách seskupených kolem sdílených prostor. Výměnou za svou práci dostávají pečovatelé dobré mzdy, včetně péče o děti a další výhody. Ve spolupráci s umělkyní Marisou Morán Jahn a developerem Ernstem Valerym zde prosazujeme novou typologii v oblasti „bydlení s péčí“, kterou využijí i dalších města.
Domy Korthi v současnosti realizované na ostrově Andros v Řecku se skládají z pěti samostatných obydlí umístěných do terasovité krajiny s výhledem na Egejské moře, se sdílenými programy, venkovními plochami a zeleninovými zahradami umístěnými mezi domy.
Další projekty, na kterých v současnosti pracuji, jsou rozmanité – od instalací ve veřejném prostoru (naposledy v Mexico City) až po urbanistické studie a návrhy v USA, Turecku a Kosovu. Některé z mých projektů a realizací budou zájemci o architekturu moci shlédnout od 9. dubna do 9. července příštího roku na mé výstavě nazvané Architektura jako dialog, kterou právě nyní připravuji pro brněnskou Vilu Tugendhat a na kterou se opravdu nesmírně těším a všechny srdečně zvu.
S velkou radostí jsem také přijal pozvání, abych se stal členem mezinárodní poroty pro 31. ročník soutěžní přehlídky Grand Prix Architektů 2024-Národní cena za architekturu, takže je dost možné, že se v České republice objevím častěji než tomu bylo dříve.
Rafi, děkuji za rozhovor.
Celý rozhovor včetně anglického jazyka naleznete v magazínu ZDE.
Pro magazín POSITIV Business & Style připravil Ing. arch Tadeáš Goryczka, Kabinet architektury | nezávislá platforma pro architekturu, design a umění
