Roman Valný spojil svůj profesní život s výrobou elektromotorů před třiceti lety a dnes vede českou pobočku společnosti Innomotics. Prošel si všemi úrovněmi firmy – od zkušebny na montáži až po pozici generálního ředitele. Odpovídá za šest lokalit a téměř čtyři tisíce zaměstnanců, firmu směřuje k vyšší efektivitě díky digitalizaci, automatizaci a inovacím. Vedle strategického řízení ale nezapomíná ani na lidi – osobní kontakt s kolegy je pro něj i dnes důležitým zdrojem energie.
Začínal jste v roce 1995 jako dělník ve frenštátském závodu tehdejšího Siemensu, dnes vedete jeho nástupce Innomotics. Co vám tahle cesta dala – a co vzala?
Ano, je tomu letos již 30 let, co jsem spojil svůj pracovní život s výrobou elektromotorů, nejdříve zde ve Frenštátě a Ostravě, ale nějakou dobu i v zahraničí a také v závodě v Mohelnici, kde jsem dělal vedoucího výroby. Popravdě někdy v každodenním pracovním shonu člověk nevidí žádný pokrok a často má pocit, že se jen topí v problémech a nic zásadního po něm nezůstává. Ale když se na chvíli zastavím a ohlédnu se zpátky za tím, co jsme dokázali společnými silami za těch posledních 30 let, vidím neskutečné výsledky naší práce.
A co mně osobně tahle cesta dala? Toho je opravdu hodně a nevím, zda jsem schopen vše vyjmenovat. Když si vzpomenu na mé začátky, kdy jsem byl po střední škole „nezkušené ucho“ bez znalosti motorů, procesů nebo cizích jazyků, tak mi tato cesta dala vlastně všechno. Dala mi zkušenosti, expertní znalosti v oblasti pohonů, naučil jsem se dva světové jazyky, bez kterých bych asi byl pořád ve stejné dílně, tak jako na začátku. A na druhou stranu jsem získal také jistotu, rozhled a v neposlední řadě spoustu dobrých kolegů a kolegyň, ze kterých se v mnoha případech stali blízcí přátelé. Vzhledem k tomu, že jsem dělal několik let vedoucího celosvětového servisu, poznal jsem i velkou část světa, jiné kultury od Ameriky až po Asii. A jestli mi něco tato cesta vzala? Myslím si, že každá situace, i ta negativní, vás posouvá dál. Ano, je pravda, že nemám asi tolik volného času, jak jsem míval, když jsem po směně přišel ve tři hodiny odpoledne domů, ale to už patří k manažerské práci, pracovat někdy pozdě do večera, obzvlášť v pozici jednatele.
Jaké výzvy přinesl přechod z pozice ředitele závodu ve Frenštátě na roli CEO celé české pobočky Innomotics?
No víte, já jsem z pozice ředitele frenštátského závodu vlastně nikdy neodešel, roli CEO českého Innomotics jsem převzal v květnu 2024 dodatečně k pozici ředitele závodu. Byla to asi největší výzva v mém pracovním životě, přece jen jsme co do počtu zaměstnanců největší zemí ze všech regionů Innomotics. Máme okolo 4 000 zaměstnanců v 6 lokalitách, z toho 3 velké výrobní závody v Mohelnici, Drásově a Frenštátě, k tomu vývojové centrum v Ostravě, a v Praze i v Brně prodejní oddělení a spoustu podpůrných útvarů nejen pro Českou republiku. Největší výzvou pro mne bylo odtrhnout se od denní operativy závodu, kterou jsem přenechal kolegovi, a díky tomu se tak nyní více věnuji strategickému rozvoji českého Innomotics v rámci celé skupiny. Výzvou byl i samotný prodej společnosti a kompletní oddělení všech systémů a procesů od společnosti Siemens. Myslím si, že se nám to povedlo velmi dobře a v rekordním termínu, aniž bychom jakkoliv narušili dodávky našim zákazníkům. A výzvou je samozřejmě také změna názvu společnosti, který je pro trh naprosto nový. Přestože podnikáme na českém trhu přes 120 let, tak nás zejména noví nebo potenciální zákazníci neznají. Tohle bych chtěl určitě změnit a novou značku Innomotics v oblasti motorů a generátorů dostat daleko více do povědomí průmyslového trhu.
„každá situace, i ta negativní, vás posouvá dál.“
Které momenty vnímáte jako klíčové pro váš růst a co byste poradil mladým lidem, kteří dnes teprve začínají?
Jedním z klíčových momentů bylo mé rozhodnutí nezůstat na jedné pozici ve firmě. Po 11 měsících na zkušebně jsem se nudil. Práce pro mne byla monotónní a tehdy jsem se ozval, že bych chtěl dělat něco víc. Začal jsem se učit jazyky a po pár měsících jsem byl na mé první stáži v Německu. Druhým momentem bylo studium na VŠB-TUO, které mi také pomohlo k dalšímu postupu. Nemyslím si, že vysokoškolské vzdělání je to nejdůležitější, ale v té době mi to dalo větší přehled o fungování průmyslových firem. Měl jsem tu pracovní kariéru a školu vlastně tak trochu obráceně – nejdřív praxe, pak až škola. Ale věřím, že právě díky tomu jsem došel tak daleko.
A co bych poradil mladým lidem? Ať jsou aktivní, vyzkouší více různých pozic, ale než budou někoho řídit, ať si zkusí projít firmou odspodu. A i když nastoupí hned do kanceláře, udělat si alespoň kolečko po firmě, aby zjistili, jak co funguje, nejlépe v montérkách. Spolupráce s operátory na dílnách pak půjde mnohem lépe… A nejdůležitější je samozřejmě spolupráce napříč firmou.
Co vás ve firmě udrželo tolik let? Bylo období, kdy jste zvažoval jinou cestu?
Ano, dvakrát jsem to zvažoval a bylo to vždy jen o lidech. Jednou jsem se necítil úplně komfortně v jednom kolektivu, který měl zaběhnuté procesy 20 let a nepřipouštěl žádné inovace, a podruhé kvůli německému nadřízenému, který byl neskutečně chaotický a dokázal mě zdržovat několikahodinovými telefonáty v průběhu dne i noci. Tehdy jsem si říkal, že takto nemůžu pracovat a že změním firmu. Naštěstí vždy přišla nějaká větší změna, které mě posunula jinam.
A co mě drží u jedné firmy 30 let? Je to sounáležitost s firmou i k lidem ve firmě, k produktům, které pomáhají někomu jinému. V naší firmě jsem prakticky vyrostl, cítím v ní neskutečnou podporu od zaměstnanců. Pracují u nás generace srdcařů, kteří jsou pyšní na to, co a jak našim zákazníkům dodáváme. To mi dodává energii posouvat věci dál a snažit se být společně s celým týmem jedničkou na trhu v oblasti výroby velmi speciálních motorů a generátorů.
Závod opakovaně získal titul „Bezpečný podnik“. Je to pro vás jen splněná norma, nebo v tom vidíte hlubší hodnotu?
Bezpečnost práce je pro mě naprostou prioritou… ať už s titulem Bezpečný podnik, anebo bez něj. Mít titul pro mě není až tak důležité, ale určitě to, že máme opakovaně titul Bezpečný podnik může být pozitivním signálem pro potenciální uchazeče o zaměstnání, protože to značí fakt, že máme zavedený systém, který zajistí bezpečnou práci na pracovišti. Není to však jen o bezpečnosti, my jsme již více než 15 let také držitelem titulu Podnik podporující zdraví. Investujeme ročně několikamiliónové částky nejen do prevence, ale i do strojního vybavení pro lepší ergonomické pracovní podmínky. Platíme fyzioterapeuty přímo v závodě, necháváme měřit v pravidelných intervalech svalovou zátěž zaměstnanců a tomu uzpůsobujeme naše procesy, organizujeme různé sportovní akce pro zaměstnance v průběhu celého roku. Všichni jsme jen lidé, máme své rodiny, děti a pro mě je prioritou číslo jedna, aby se každý zaměstnanec po své směně z práce vracel domů ke své rodině zdravý.
Jsem ale rád, že si toto uvědomuje i stát a motivační program typu Bezpečný podnik pro firmy přes Oblastní inspektoráty práce organizuje. Spousta manažerů má strach, že by mohl přijít Inspektorát práce na kontrolu, my se naopak těšíme, že se s těmito experty můžeme při pravidelných kontrolách na tato témata posouvat dál. Certifikát pro mě důležitý až tak není, ale ten proces za ním určitě ano.
Když dnes přemýšlíte nad budoucností Innomotics – kam byste firmu rád posouval? A co je pro vás klíčové nejen po technologické stránce, ale i směrem k lidem, kteří ji tvoří?
Co se týče inovací produktů, jdeme směrem k vysoce účinným elektromotorům v třídách účinnosti IE5 a na hannoverském veletrhu jsme letos představili i motory ve třídě účinnosti IE6. Hlavním cílem je úspora elektrické energie při provozu elektromotorů. Zaměřujeme se také na segmenty trhu, do kterých jsme dosud naše motory nenabízeli.
V oblasti výroby je pro nás důležitý vysoký stupeň automatizace a robotizace, abychom mohli posunout zaměstnance ve výrobě od rutinních činností k výše kvalifikovaným činnostem, nejen v oblasti programování strojů a robotů. No a v neposlední řadě je to digitalizace, která je pro nás klíčová – nejen proto, že nám umožňuje mít větší transparentnost procesů a rychleji se rozhodovat, ale také proto, že nám napomáhá v hledání potenciálů k odstranění neproduktivních činností, a tím i ke zvýšení naší konkurenceschopnosti.
S tím souvisí také zavádění prvků umělé inteligence do výrobních i podpůrných procesů. I přes změnu vlastníka si chceme udržet pozici špičky v technologii výroby speciálních elektromotorů.
„Chtěl bych novou značku Innomotics v oblasti motorů a generátorů dostat daleko více do povědomí.“
Automatizace je dnes běžnou součástí výroby. Používáte už i pokročilejší nástroje jako digitální dvojčata, prediktivní údržbu nebo umělou inteligenci? Které technologie vás v Innomotics momentálně nejvíc posouvají? A plánujete do budoucna další zlepšení pro efektivnější výrobu?
S digitálními dvojčaty pracujeme již několik let. V oblasti produktu je to směrem k našim zákazníkům – zejména v oblasti digitální dokumentace, ale také ve vyhodnocování provozního stavu motorů. V oblasti vývoje jsme dva roky pracovali s VŠB-TUO na digitálním dvojčeti motorů, které má za cíl bez stavby vzorků simulovat různé provozní stavy elektromotorů a jejich chování. Byly vytvořeny parametrické modely, které využíváme při simulacích a vývoji nových řad.
A v neposlední řadě jsme například v loňském roce ve frenštátském závodě dokončili kompletní digitální dvojče závodu, včetně celého strojového parku. Tato data používáme k simulaci výrobních procesů a navrhování nových pracovišť, přičemž se snažíme optimalizovat tok výroby.
Umělá inteligence bude jistě měnit fungování firem, a bude i velkým potenciálem pro zefektivnění výroby. Zde jsme na začátku a zatím se jen navzájem oťukáváme, co vše je v podmínkách kusové speciální výroby možné.
Jako generální ředitel často reprezentujete firmu navenek. Co vás na těchto setkáních baví nejvíc a co si z nich nejčastěji odnášíte?
Nejsem typ člověka, který navštěvuje akce tohoto typu jen proto, aby tam byl a popovídal si s ostatními u kávy. Mám potřebu posouvat věci dopředu a rád se učím od jiných. A totéž nabízíme z pohledu firmy i ostatním členům asociací, jejichž jsme součástí.
Naposledy jsme například v květnu hostili ve frenštátském Innomotics členy Svazu průmyslu a dopravy. A letos na podzim se chystáme poprvé také na Mezinárodní strojírenský veletrh do Brna, kde budeme na společném stánku Elektrotechnické asociace, se kterou jsme navázali úzkou spolupráci. Jsme také zakládajícím členem Leaders Clubu Moravskoslezského kraje – a tady si troufám říct, že už to není jen o výměně zkušeností, ale také o přátelství s ostatními členy.
„Fotím pro radost, ne pro peníze, a pokud něco vydělám, jde to vždy na charitu.“
Máte nějakou fintu, osvědčený recept, který vám pomáhá udržet si energii a výkonnost během náročných pracovních dnů? A daří se vám v hektickém pracovním režimu najít čas i na sebe a své zájmy?
Někdy je to hodně těžké, zejména v pozici jednatele celé firmy a ředitele závodu zároveň. Mně osobně pomáhají zejména tři věci.
Osobní kontakt s lidmi ve firmě – někdy se jdu jen tak projít po výrobě, abych načerpal energii a pobavil se s lidmi na dílnách, když už mě unavuje práce u počítače.
Dále mi pomáhá aktivní odpočinek formou sportu. Miluji hory, takže využívám každou volnou chvíli, abych vylezl tady v Beskydech na nějaký kopec. Ke svým padesátinám jsem si řekl, že v průběhu roku zdolám 50× Velký Javorník. To se mi povedlo – a k tomu jsem navíc přidal 30 vrcholů v naší firemní výzvě Innopeaks.
No a posledním koníčkem – anebo spíše vášní – je pro mě fotografování spojené s cestováním. Takže na ty hory nebo do exotických zemí vyrážím většinou „s plnou polní“, abych pořídil nějakou hezkou fotku. To mě dobíjí asi nejvíc.
Fotografování je vaše známá vášeň. Co vás k němu přivedlo a co nejraději fotíte?
Nefotím dlouho, začal jsem v roce 2019, kdy jsem podnikl svou první větší fotovýpravu do Peru. Začal jsem fotit dronem a později jsem si pořídil první bezzrcadlovku. Přivedla mě k tomu touha pořizovat netradiční snímky.
Moje nejoblíbenější disciplína je focení úplňku za nějakou stavbou – jako je vysílač na Lysé hoře, rozhledna na Velkém Javorníku nebo Štramberská Trúba – z velké vzdálenosti. Vznikne tím dojem obrovského měsíce s malou stavbou v popředí, jaký pouhým okem běžně neuvidíte. No a pak také rád fotím krajinářské snímky.
Vaše fotografie byly využity pro dobročinné účely. Můžete nám přiblížit, jak to vzniklo a co vás k tomu vedlo?
To je asi na dlouhé vyprávění.☺ Na svém Facebooku a Instagramu Roman Valný Photography mám napsáno, že fotím pro radost, ne pro peníze – a pokud něco vydělám, jde to vždy na charitu. A toho se držím celou dobu.
Výhry z fotosoutěží jsem věnoval dětskému hospici Dům pro Julii a v posledních dvou letech jsem začal spolupracovat se spolkem VIA osob se smyslovým postižením, z. s. Začalo to focením některých akcí, které děvčata ze spolku pořádají ve svém volném čase pro děti a dospělé se smyslovým postižením, což jsou hlavně neslyšící nebo dokonce lidé s hluchoslepotou. Zúčastnil jsem se i jednoho letního pobytu pro tyto osoby, kde jsem se učil i základy českého znakového jazyka.
A vloni mě oslovil Leaders Club MSK, zda bych nechtěl udělat prodejní charitativní výstavu svých fotografií. Výstava 25 snímků z Beskyd a z mých cest po světě s názvem „Cestou, necestou“ se konala na zámku ve Frýdku-Místku. Výtěžek šel právě na akce spolku VIA – fotografie se vydražily za neuvěřitelných 135 tisíc korun. Spolek je může použít na své aktivity, které převážně zajišťují dobrovolníci. Děti se tak můžou těšit na další prázdninový pobyt v horách s plným programem pro jejich rozvoj. Za to patří obrovský dík Leaders Clubu.
Máte ve svém životě rituály nebo návyky, které vám pomáhají růst jako lídr? Věnujete se vzdělávání, inspirujete se knihami, podcasty anebo lidmi kolem sebe? A je někdo, kdo vás na vaší profesní cestě nejvíc ovlivnil?
Je to určitě mix všeho. V každém období mi pomohlo něco jiného. A nejvíce mě v mých začátcích ovlivnil bývalý ředitel frenštátského závodu Jaromír Zapletal, který mě svými trefnými otázkami donutil se někdy nad sebou zamyslet, čímž mě posouval dál a připravil mě v průběhu 5 let, než téměř po čtvrtstoletí ve funkci odešel v roce 2016 do zasloužené penze, na převzetí frenštátského závodu.
Důležité je i celoživotní vzdělávání – to je za mne něco, s čím by měl počítat každý, kdo chce dělat manažerskou pozici. Svět kolem nás se mění neskutečnou rychlostí, a o to více platí výrok Jana Nerudy: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“
Děkuji za rozhovor.
