Celý projekt a průběh rekonstrukce WOODARÉNY OSTRAVICE je úzce spjat se jménem horolezce Libora Uhra a jeho horolezeckého klubu. Jako nájemce objektu se stal klíčovou postavou proměny tohoto brownfieldu v moderní multifunkční centrum.
Příběh místa není jen o dřevě a cihlách, ale o píli, vizi a nezdolnosti. Po více než deseti letech úsilí se podařilo proměnit chátrající areál v živé a inspirativní místo. Jak už to v životě bývá – za každým velkým projektem stojí lidé, kteří se nevzdávají svých snů. Jedním z nich je právě Libor Uher. Prostor ho natolik okouzlil, že se rozhodl mu vdechnout nový život. Jeho vize a nadšení jsou znát na každém kroku.
Pane Uhere, jak jste se dostal k pile a její rekonstrukci?
V roce 2010 jsme pořádali první ročník Beskydské sedmičky (B7) a její trasa vede přes Ostravici. Tehdy jsme měli zázemí za základní školou. V roce 2013 jsme pak přesunuli organizaci závodu do Ostravice a začali hledat prostor pro naše sportovní aktivity.
Jediným dostupným prostorem byla právě pila. Když jsem objevil halu, okamžitě mě uchvátila – byla to láska na první pohled – ten strop, dřevo… Viděl jsem její potenciál, i když byla zanedbaná a plná strojů. Měl jsem vizi, jak by mohla vypadat. Viděl jsem to plasticky hned – věděl jsem, jak bude hala rozdělená, jak musí být uspořádaná. Realizace trvala dlouho, ale základní
vizi jsem měl hned od začátku.
V roce 2014 jsme začali areál vyklízet a v roce 2017 se rozběhla rekonstrukce první haly – kulturního sálu. Od té doby se projekt neustále rozvíjí.
Rozhodli jste se v areálu nechat nějaké původní prvky?
Snažíme se uchovat industriální charakter místa, což se odráží i v interiérovém designu – původní listy pil jsme využili jako lustry, zábradlí či jiné dekorativní prvky. Nechtěli jsme, aby se odvezly na skládku. Vše jsme chtěli zachovat a vtisknout tomu nový život. Recepce do sklepní části je tvořena původním dopravníkem, což odkazuje na historii místa. Protože jsme na pile, dřevo se promítá do všech prostor. Surovost tohoto materiálu jsme zdůraznili i v konstrukci sportovní haly, kde tři vzrostlé stromy nesou tíhu galerie a balkónů.
Tento unikátní prvek propojuje industriální minulost s přírodní podstatou celého projektu.
Další dominantou areálu, viditelnou už z dálky, je komín, který rozhodně nepůjde k zemi. Plánujeme ho opravit a už mám v hlavě zajímavý nápad na jeho budoucí využití.
Snažíme se uchovat industriální
charakter místa, což se odráží
i v interiérovém designu.
Jste sportovec, horolezec. Máte vystudovanou nějakou školu, která by vám pomohla s rekonstrukcí?
Mám vystudovanou strojní průmyslovku, což s tímto oborem nesouvisí. Ale pár věcí se mi hodilo – například odhad nosnosti nosníků nebo jiných konstrukčních
prvků. Také jsem vyučený automechanik a mám za sebou dvacet let praxe, což mě naučilo improvizaci a práci rukama. Díky tomu jsem se tady postupně učil tesařství a práci se dřevem, protože bylo potřeba, abych spoustu věcí zvládl sám.
Narazili jste během rekonstrukce na nějaké zásadní problémy?
Bylo jich neskutečně mnoho. Mnohokrát jsme si říkali, že přes tohle už nejde jít dál. Ale vždycky jsme našli cestu – ať už obejít problém, přeskočit ho, odhrabat
se pod ním… Nakonec jsme to vždy nějak zvládli.
Když odbočím od rekonstrukce, jste pořadatelem závodu Beskydská sedmička (B7). Jaký má závod význam?
B7 je primárně určená pro obyčejné lidi. I když ji vyhrávají profesionálové, hlavní smysl je v tom, že se jí účastní amatéři, kteří si chtějí dokázat, že to zvládnou. Motivuje je to ke zlepšení fyzické kondice, mění to jejich
životní styl. Někdo se přihlásí, nedokončí, ale o to víc trénuje na další ročník.
Kolik lidí závod dokončí?
Ze začátku byla úspěšnost asi dvě třetiny. Tisícovka z třech tisíc lidí závod nedokončila. Dnes už se procento nedokončených snižuje, poslední ročníky měly jen 50 nedokončených.
Mnohokrát jsme si říkali,
že přes tohle už nejde jít dál.
Ale vždycky jsme našli cestu.
Vrátíme se k rekonstrukci pily – jak vás v projektu podporuje rodina?
Doma je to boj. Neustále vysvětluji, proč jezdíme starým autem místo nového, proč ještě nemáme novou kuchyň… Rodina musí snášet, že všechny peníze jdou do tohoto projektu. Ale věřím, že to má smysl.
Jak je projekt revitalizace pily a její nové využití vnímán veřejností a místními?
Myslím, že lidé budou jednou hrdí na to, co zde vzniklo. Samozřejmě, někteří nostalgicky vzpomínají na původní pilu a vnímají její zánik negativně. Ale většina vidí, že jí dáváme nový život a vytváříme prostor pro sport a komunitní akce.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
V nejbližší době se chceme soustředit na dokončení velké haly a získání kolaudace. Oficiálně bychom chtěli být hotoví v roce 2025, poté už půjde jen o dolaďování detailů – například design recepce a technické vybavení.
Mým dalším projektem je rekonstrukce třech sil. V prostředním silu bych rád vytvořil lezeckou stěnu, kterou by zvenku lemovalo točité schodiště, odkud by bylo možné průhledy sledovat postup lezců. Na vrcholu by vznikla vyhlídka s terasou a kavárnou, což by přidalo celému areálu další atraktivní prvek.
Rádi bychom také navázali na historické řemeslo pily. Už jsme uskutečnili exhibiční řez 4metrové klády, která nyní zůstává naříznutá u pily jako připomínka její funkčnosti. Plánujeme další exhibiční řezy i dny otevřených dveří pro veřejnost, aby si lidé mohli na vlastní oči prohlédnout, jak pila kdysi fungovala.
Zároveň chceme ve venkovní části vytvořit novou expozici s dalším katrem.
Zajímavé využití nabídnou i rozsáhlé sklepní prostory – rozhodli jsme se zde vybudovat airsoftovou střelnici. Nízké stropy zároveň vytvoří ideální atmosféru pro únikovou hru, jejíž tématika bude propojena s historií pily – katr zde sehraje klíčovou roli. Součástí budou i dřevěné hlavolamy, které hru obohatí o logické úkoly a zábavné výzvy.
Zároveň myslíme i na relaxaci. Po sportovním výkonu si mnozí rádi odpočinou v sauně, pro kterou už máme vyhrazené prostory. Plánujeme také bazének pro správné ochlazení, aby bylo wellness zázemí kompletní.
Děkuji za rozhovor.
Text a foto: redakce
