Dovolte mi se s Vámi podělit o osobní zkušenost z organizování architektonické soutěže na koncertní halu pro Ostravu. Byl jsem v té době zaměstnancem magistrátu města Ostravy a měl jsem tu obrovskou příležitost být sekretářem této soutěže.
Příprava jakékoliv architektonické soutěže je náročná. Je to hodně o představách všech zúčastněných aktérů i schopnosti definovat zadání, ale chce to možná také idealistický nadhled a „nesnesitelnou lehkost bytí“. Je třeba skládat střípky do mozaiky, která bude nakonec úplná.
Cesta se vždy hledá postupně. Na začátku byl názor, že nejdůležitější ze všeho je akustika, tedy, že ideální je do soutěže dát akustický model velkého sálu. Od začátku jsem hovořil o tom, že omezit soutěž definováním tvaru sálu je nesmysl, protože jakýkoliv unikátní architektonický návrh je odrazem záměru. Pokud bychom do soutěže dali ideální model, tvz. shoebox, který je léty prověřený a je dá se říct klasický, okamžitě bychom omezili imaginaci a prostor k propojení akustické vědy s hledáním potřebného tvaru a výrazu budovy. Každá soutěž sama o sobě je hledáním … a vytvářením nového … unikátního … jinak bychom mohli zkopírovat třeba Rudolfinum, co já vím.
Omezování. Naše společnost se naučila stále vše omezovat. Dostali jsme se do takové pasivní reality. V podstatě žijeme v pohodlí toho, že nás všichni omezili a my jsme v komfortní zóně a nemusíme se bát, že něco pokazíme. Ale! Ti největší velikáni a ti, co nás posouvají dále, vždy porušují tuto komfortní zónu. Prostě většina velkých věcí – a týká se to nejen staveb – vznikla porušením nějakých pravidel.
Někdy je třeba mít tu odvahu udělat soutěž zcela otevřenou. Další věcí je přílišný počet podkladů pro soutěžící. Upřímně: Architekti svým somatotypem nejsou lidé, kteří půl roku studují podklady a poté začnou tvořit. Tvoří, protože mají nutkání – jakékoliv přehnané podklady stejně nemají šanci celé nastudovat – potřebují „výcuc“ – impuls , nebo múzu, chcete-li, a ta je motorem návrhu. A za velkým nápadem stojí leckdy i náhoda.
Velká výzva byla konfrontace se stávajícím objektem. Kulturní dům města Ostravy je významná stavba od architekta Jaroslava Frágnera – nedotknutelná stavba. Velký problém byl se stanoviskem památkářů. Návrh musí dodržet výšku římsy, umístění nové přístavby jedině vzadu, aby se „neničilo“ majestátní průčelí budovy a propojení s domem kultury podzemním tunelem. Pokud chceme geniální koncertní halu od geniálního architekta, tak ho musíme také nechat vyjádřit přímo jeho přístup k historické památce. Raději pozvěme do poroty památkáře, kteří budou onu historickou podstatu hlídat a připomínkovat u soutěžních návrhů. Důvěřujme, že historická kvalita je vnímaná – nedělejme ze světových architektů nekulturní barbary. Vždyť i to je důležitý názor pro společnost, jak se stavět k přístavbám takovýchto monumentálních, leč někdy umírajících a nevyhovujících dinosaurů architektury.
Výsledek soutěže je unikátní. Architektonický návrh Stevena Holla už teď sbírá velký obdiv a byl zařazen mezi 10 nejočekávanějších staveb celého světa! Věřím, že sen se stane realitou!
Zdroj: Ing. arch. Jan Malík, starosta města Příbor
